Mikuláš Hrubý, 8 let
O VEVERCE
Znám jednu veverku, která je strašně hodná a vůbec se mě nebojí, protože jednou, když jsem byl na procházce s našimi pejsky, tak jsem ji našel zraněnou a pomohl jsem jí se uzdravit. Měla zlomenou nožičku. Vzal jsem ji do batůžku a šel jsem s ní domů na Újezd. Tak jsem řekl mamince, že jsem našel veverku, která má něco s nožičkou. Maminka se šla kouknout na veverku a viděla, že má doopravdy zlomenou nožičku. Tak šla k telefonu a zavolala veterináře. Zeptali jsme se, co máme dělat do té doby než přijede a on říkal: “Dejte jí jídlo a dejte jí do tepla” a položil telefon. Maminka řekla “Musíme jí dát do tepla a počkat než přijede veterinář.” Už slyšíme houkání – “Húú, húú, húú” už se radujeme, že jede veterinář. A první, kdo tam je, jsem byl já. Jásám! “Mami, už je tady veterinář”!
Najednou: “Crrr, crrr!” Honem běžím s pejskama ke zvonku. “Haló? Kdo tam je?”
“Tady veterinář, volali jste mě”. “Tak pojďte rychle nahoru”! Veterinář otevře a říká: “Tak, kde máte tu veverku?” Vedeme ho rádi do mého pokojíčku. Tady leží v košíčku veverka a veterinář říká:” Ach jo, musíme ji odvézt, bohužel, do nemocnice. “Můžu jet s vámi”? říkám. “Určitě můžeš, ale musí jet s tebou i maminka!”
“Dobře, pojedu s tebou” říká maminka.
“Hurá, hurá!” jásám. “Můžu vzít, veverku, prosím”?
“Určitě můžeš, ale musíš si vzít rukavice”.
A tak jdeme všichni dolů. Nastoupíme do auta a už slyším – “Húú, húú, húú”!
Jsme v nemocnici a jdeme do ordinace. Veterinář se zastaví a říká:” Tam už nemůžete!”
“A proč?” říkám.
“Protože to tam je nebezpečné”
“Tak dobře, zůstaneme s maminkou tady.”
Doktor si vezme veverku a jde s ní do ordinace.
Kouká se na veverku a dá ji pod rentgen. Musí tam přichytit veverku, aby neutekla. Pomalu odchází se schovat a zapnout stroj. “Cvak, cvak, crrr, crrr”. Jde se kouknout na fotku a říká: “Hm, to je zlomenina nohy”. Odnese veverku.
“Tak co?”, říkám.
“Má zlomenou nožičku.”
“Ach jo a nevíte, co dělala?” ptám se.
“To tedy nevím, chlapečku” říká doktor a vrací se do ordinace.
Je v ordinaci a říká veverce: “Veverko, veverko, máš to marný, máš před sebou velkou chvíli” a píchá jí injekci na uspání. Veverka mu pomalu usíná a vypadá unaveně. “Sestro, sádru!” Sestra přináší doktorovi sádru. Doktor ji položí a mačká veverce nožičku pod rentgenem, aby se koukal, jak to vypadá a kde zrovna mačká. Když už to je v pořádku, vezme sádru a obaluje veverce nožičku.
Potom ji tam chvilku nechá a jde za dveře, aby mi oznámil, že veverka je v pořádku a že se na ni můžeme jít podívat. Veverka se pomalinku probouzí. Jdu k ní, abych ji zvednul a pochoval. Chovám veverku a najednou je probuzená. A tak doktorovi poděkujeme, zaplatíme a rádi a vesele odcházíme domů.
Doma veverku dáme v košíčku do tepla. Už bylo pozdě večer a tak jsem si šel lehnout. Říkám veverce: “Veverko, už jsi v pořádku, neboj se, my ti nic neuděláme”. A jdu si také lehnout. Ráno se probudím, nasnídám se, chvilku si hraju s veverkou a potom si jdu hrát s plyšákama a s hračkami a potom jdu za veverkou. “Veverko, už je hodně pozdě a měla bys spinkat, dobrou noc, veverko!”
Veverka si spokojeně lehla. Toto se opakuje už dva měsíce . Říkáme si, asi už je veverka v pořádku, měli bychom s ní jet k doktorovi, aby nám řekl, jak to s ní vypadá. Vezmeme veverku, sedneme do auta a jedeme do nemocnice. Už jsme v nemocnici, vystoupíme a jdeme za doktorem. Doktor ji přebírá a jde k rentgenu. Zase “Cvak, cvak, crrr, crrr”. Jde se podívat na fotku a říká:
“ Veverka už je zdravá, sundáme jí sádru.” Tak si vezme pilku a rozřízne sádru. Jde za dveře, aby nám oznámil, že veverka je v pořádku. Doktor otevře dveře a já rychle vyskočím z lavičky a volám: ”Tak co, doktore, už je veverka v pořádku?” Doktor říká:” Už je v pořádku, můžete si ji odvézt domů.” A tak si ji vesele bereme domů a když už jsme doma, tak rychle vystoupím z auta, vezmu veverku a jdu na |Petřín, abych ji pustil. Veverka opatrně utíká k nejbližšímu stromu, vyšplhá na něj a zůstane tam. Jdeme domů, dáme si večeři a jdu spát. Druhý den jdu ke stromu a koukám, že veverka rychle slézá ke mně. Tak si kleknu, abych ji pohladil a veverka mi rychle skočí do náruče a chodí kolem mě a nikam nechce. A takhle jsme se s veverkou kamarádili a kamarádíme spolu až dodnes.
Radek Kratochvíl, 16 let, Škola Jaroslava Ježka pro zrakově postižené
Veverka a dědeček
Jednoho dne šel lesem dědeček. Jak tak jde a jde, najednou cosi slyší, nějaké slabé zvířecí zakňourání. Dědeček se podiví a jde tím směrem. A co nevidí? Pytlák asi nastražil železa a ona se do nich chytla malá rezavá veverka.
“Ubohá veverko!” Zděsil se dědeček. “Vydrž chvilku, já dojdu pro nějaké nářadí. A nic se neboj!” Po chvíli se dědeček vrátil a přinesl potřebné náčiní. Vzal pilku a rozřízl oka želez. Pak vytáhla veverku a prohlédl ji, zdali jí nic není. Ale byla zraněná. Měla něco s tlapkou. Dědeček veverku opatrně uchopil a donesl ji do záchranné stanice. Tam ji ošetřili a pochválili dědečka za záchranu. Když se veverka uzdravila, pustili ji zpět do volné přírody. Dědeček měl radost a v duchu si řekl: “Tak to zase jednou dobře dopadlo!”
Marek Kupka, 16 let, Škola Jaroslava Ježka pro zrakově postižené
Jmenoval se John Forester. Choval veverky.
Totiž, doktor Forester dělal pokusy s veverkami. Přemýšlel, jestli jdou použít k výzkumu, ale jednoho dne se mu pokus vymkl z rukou a jedna z veverek začala mutovat. Doktor byl při tom. Rozlila se mu mutační látka. Protekla skrz dráty do klecí a ostatní veverky také začaly mutovat. Najednou jim začaly klece být malé, roztrhly se a veverky utekly ven. V jednom okamžiku se na doktora Forestera vrhly.
Manhattan 7.35, Ústav výzkumu zvířat.
“Tak co doktorko Rigiová, co Vaše pokusy?”
“Jde to, daří se mi. Večer mám schůzku, v neděli jsem poznala doktora Forestera, znáte ho?” Zeptala se doktora Richmonda.
“Ovšem, že ano.” Opověděl doktor Richmond.
V tom zazvonil telefon. “Prosím, doktor Richmond.”
Ve sluchátku se ozval hlas náčelníka městských hasičů: “Jsme u laboratoře doktora Forestera, ale máme problém! V laboratoři jsou ty jeho veverky. Něco se tam děje. Jsou hrozně velké, co máme dělat?”
“Poněvadž nejsem v tomto oboru zkušený, ani jiní kolegové v USA, radil bych vám tuto laboratoř zlikvidovat.”
Po zásahu si skupina záchranářů nevšimla, že jedno mládě veverek uteklo. Víte kam?
Jana Štancová, Škola Jaroslava Ježka pro zrakově postižené
Co to je?
Na větývce sedí, očičkama hledí,
v packách drží oříšek, zrzavý má kožíšek.
Oříšek jí chutná, nikdy není smutná,
smutek ten jí vadí, bříško už si hladí.
Z tlamičky dva zoubky, u čumáčku chloupky,
ocásek jak košťátko, aha…
To je malé veverčátko!
Lucka Černá, 8 let
Veverka Čiperka
Byla jedna chaloupka v té bydlela veverka. A ta veverka se jmenovala Čiperka. Byla hrozně hodná. Měla sestru i bratra. Sestra se jmenovala Agátka, bratr se jmenoval Cyrda. Jejich maminka se jmenovala Anička a jejich tatínek Petr. Čiperka si často hrála s ježkem Pepou, ale i s ostatními zvířátky – s liškou Fifi, hadem Ali nebo s krtkem Ferdou.
Za několik dní měla Čiperka narozeniny. Od lišky dostala hezkou hračku, od hada dostala Čiperka pěknou postýlku. Když oslava skončila, šla Čiperka spát do nové postýlky. Druhý den měla svátek liška Fifi a také dostala spoustu hezkých dárků. Další den šla Čiperka na procházku. Šla a šla a co neviděla. Před ní stál medvídek. Ahoj, řekla Čiperka. Ahoj, řekl medvídek smutně.
Za pár dní opět potkala Čiperka na procházce medvídka a zeptala se ho, proč je stále sám a nehraje si s ostatními zvířátky. A medvídek jí řekl, že si s ním nikdo nechce hrát, protože je velký a oni se velkých zvířátek bojí. A tak mu Čiperka nabídla, že ho seznámí se svými kamarády. Medvídek Míša tak postupně poznal veverku Agátku, ježka Pepu, lišku Fifi, hada Aliho, krtka Ferdu i veveřáka Cyrdu.
Když měl medvídek Míša narozeniny, tak už je slavil se všemi kamarády. Ti mu připravili velký dort a dali mu hodně dárků. A medvídek Míša měl velikou radost a už nebyl smutný. A veverka Čiperka měla také radost, protože mají dalšího kamaráda.
Kateřina Kanáková
VEVERKA Jak se veverka ztratila.
Veverka chodí do veverčí školy.Ale když byla už skoro u školy uviděla před sebou kunu.A strašně se lekla.Utíkala a utíkala pryč.A už byla ve škole,uf řekla si.A šla do třídy.A potom až skončila škola šla na houby do lesa.A tak šla ale jen co se ohlédla vidí tu samou kunu kterou viděla před školou.A kuna řekla utíkej veverko.Veverka Terka tedy utíkala domů za rodiči.Ale přišla ke stromu kde bydlela a tam nikde nikdo.Veverka Terka začala strašněbrečet.A šla dál lesem.A jak šla dál uviděla zajíčka Pepu a ten jí poradil jak se dostat do nového domu.Děkuju zajíčku Pepo.A šla podle rady dlouhým lesem.A potkala svého kamaráda psa Rexe a ten jí pozval do své velké boudy.Veverka Terka si všimla vysoké cedule a tam bylo napsáno , pozor pes. Ale v té době za sebou uslyšela kunu ale Rex kunu zahnal do lesa. A v tu ránu našla svou rodinu v lese. A zazvonil zvonek a pohádky je konec.
Napsala a ilustrovala Kateřina Kanáková, 9 let
Tereza Kdolská, 9 let
Veverka Zubka
Byla jednou jedna veverčí rodina a ta měla mámu veveřici a malou veverušku. Ta máma se jmenovala Zubka a veveruška se jmenovala Terka. Jednoho dne však Zubka zjistila, že nemá ve spíži oříšky, a tak šla nasbírat oříšky na jednu nedalekou paseku.
Šla tedy na louku a potkala sousedku kunu jménem Sisi. Sisi řekla Zubce, jestli nechce jít s Terkou na oslavu narozenin. A Zubka se tedy domluvila, že půjde a vezme s sebou i Terku.
Šla domů i s nákupem a všechno s radostí vylíčila Terce. “Terko! Půjdeme na oslavu!” volala Zubka. “Těšíš se?” ptá se. “Ano, Zubko, moc se těším!” opětovala odpověď Terka.
Terka se Zubkou se svátečně oblékly a vyrazily na paseku. Cestou potkaly opici a ta prozradila, že jde také na oslavu a jmenuje se Rošťanda. Tak i s ní tedy vyrazily na paseku a během cesty se skamarádily, i když předtím byly nepřáteli.
Na oslavě si to velmi užily a byly šťastní a spokojení.
A poučení? V tomto příběhu se dozvíte, že i nepřátelé se můžou stát přáteli.
Jan Bíma, 8 let
VEVERKA ŠIŠTIČKA
Byl jeden potůček a u něj modřín. Potůček sbíral vodu z lesa a pod mostem vtékal do řeky Ohře.
Přes most jelo jednou nákladní auto, které narazilo do svodidel, nabouralo a z motoru vyteklo do potoka hodně oleje.
U velkého modřínu bydlela veverka Šištička a veverák Šiška. Šištička měla v dutině modřínu svá malá veveřátka, a když dostala mláďátka hlad, odhopsala po stromech sbírat krmení.
Zatím co byla pryč, veveřátka dostala žízeň a šla se k potůčku napít. Nejraději pila pod můstkem, kde byla voda chladná a osvěžující. První se vody napil malý veverák Houbička a strašně se rozkašlal, voda mu vůbec nechutnala. I s ostatními veveřátky utíkal zpátky k modřínu.
Voda v potůčku byla znečištěna od oleje. K vodě vedly i kořeny starého modřínu. Ten do sebe nabral znečištěnou vodu od oleje a bylo mu zle. Veverka Šištička se dozvěděla o tom co se stalo od sousedky sovy Větvičky a svých mláďátek. Neměli co pít a jejich modřín začal opadávat, i když bylo léto. Lesní zvířátka se rozhodla, že poprosí o pomoc moudrého havrana, který sídlil v hradbách středověkého opevnění v městě Lounech. Havran rychle přiletěl do lesa a řekl, že tady pomůže jen lesní doktor datel. Ten rozhodl, že strom ztrouchniví a spadne. “ Hýbe se jako při sněhové bouřce a divně páchne. Zažil jsem takových případů více. Neviděl někdo vylévající se olej z motoru?” řekl datel. ” My jsme viděly nákladní automobil a byl moc velký,” řekly veverky. ” No to je moc špatná zpráva, to strom asi spadne a veverky nemají potom kde žít.Vodu musí vyčistit pan hajný Mrkvička. S tím si poradí jen člověk,”řekl datel. Havran si na větvičce rovnal peří po letu a vzpomněl si, že prý viděl červené auto s modrým majáčkem, které spěchalo k lesu a pana hajného, který čekal u lesní závory. Auto přijelo, přestalo houkat, vyšlo z něj pár lidí, kteří měli helmy a olej vyčistili. Zvířátka si oddechla.,,Co bude ale s vaším domovem?”, řekl datel. Havran nabídl, že veverky odnese na křídlech na městské hradby. Ale veverky vzlykaly, že do města nechtějí, že tam nemají oříšky, šišky a houby. Slavíčci, kteří si prozpěvovali opodál, zaslechli smutné vzlykání veverek. Zeptali se proč naříkají a nabídli jim pomoc. Zavolali lesní ptáčky a ti poradili, že nad potůčkem stojí smrk, který nikdo neobývá. Všichni se pustili do práce a zobáčkem hloubili dírku do stromu. Ráno, když Šištička s rodinou vstali, tak je čekalo velké překvapení. Všichni ptáčci z lesa seděli na modřínu před hnízdem a štěbetali :,,
Ve smrčku u vody,
máte od nás jahody.
Voní jako kytička,
co vykvetla z ráníčka.
Pěnkava a slavíček,
mají plno vajíček.
Bez aut a bez oleje,
čistá příroda nás hřeje.”
Karolína Škapová (11let)
Příběh o veverkách
“Babičko Veveruško, babičko Veveruško. Kde jste?” Rozléhalo se po městském parku jednoho časného rána. To volala huňatá veverka svoji babičku. Babička ji slíbila vyprávět pohádku, až budou spolu vylupovat olejnatá semena šišek. ,,Co tu tak křičíš, děvenko?” ozvalo se z větví stromu, kde babička napichovala houby na větve. Připravovala zásoby, neboť ve spižírně byl ještě dostatek místa pro potravu na zimu. “Ach babičko, to jsem ráda, že jsem Vás našla. Měla jsem strach, že semínka ze šišek vyloupete beze mě,” řekla huňatá veverka. Babička se usmála, vysypala před vnučku hromádku šišek a začala vyprávět pohádku.
“Tuto pohádku mi vyprávěla tvoje praprababička,” řekla šeptem Veveruška:
Jednoho dne slyšeli veverky po celý den zvláštní zvuky. Nejprve připomínaly let ptáků a dupot čtyřnohých zvířat. Po těchto zvucích byl slyšet třetí a poslední zvuk. Šepot. Veverky se děsily. Bály se, že se na ně něco zlého žene. Druhý den se na jednom stromě objevil vzkaz pro všechny veverky.
Když si veverky přečetly vzkaz, byly vyděšené a nevěděly si rady. Některé plakaly a jiné se schovávaly do svých hnízd. Až nejstarší veverka rozhodla, že uspořádají poradu. Na poradě rada starších veverek vydala příkaz přestěhovat se blíže k lidským obydlím, neboť tam jestřábi a kuny nezaútočí. Od té doby veverky žijí i v blízkosti měst, zahrad, hřbitovů a parků.
Když babička skončila vyprávění, zeptala se vnučky: “Jak se ti pohádka líbila”?
Ale huňatá veverka ji nemohla odpovědět, neboť si snila svůj sen. Sen o návratu do voňavého, hustého a přátelského lesa.
Tereza Vermachová, 9 let
O veverce Zrzečce
V borovém lese žila veverka Zrzečka, která měla moc ráda oříšky. Byla moc hodná a pomáhala všem zvířátkům v lese. Najednou, kde se vzala, tu se vzala malá holčička, která šla do lesa na maliny.Ale jak sbírala, úplně zapomněla na to, že má být včas doma.
Setmělo se a holčička dostala strach, protože zabloudila a nevěděla, jak se dostat z lesa. Začala plakat a nevěděla si rady. V té chvíli ji uslyšela veverka Zrzečka. Bylo jí holčičky moc líto a řekla si, že jí pomůže najít cestu domů zpátky k mamince.
Chvíli přemýšlela, jak na sebe upozornit, a tak shodila před holčičku oříšek. A hned za ním druhý. Holčička zvedla hlavu a na stromě uviděla veverku, která se na ni usmála. Zrzečka hodila další oříšek a holčička tak pochopila, že jí chce veverka pomoci. Běžela podél oříšků, až najednou byla venku z lesa.
Měla velikou radost, utřela si slzičky, moc poděkovala veverce a utíkala domů, kde už na ni čekala její maminka.”Maminko, už jsem doma,” řekla holčička a maminka ji objala. Dala jí pusinku na čelíčko a měla velikou radost, že má svoji holčičku zase doma. A když se navečeřela, šla spinkat, maminka jí ještě přečetla pohádku na dobrou noc O veverce Zrzečce.
Holčička si své malé tajemství o setkání s veverkou nechala pro sebe – snad ho jednou poví svým dětem.
Andrea Kůlová, 10 let
Veverka Zrzečka
Kdo to v lese,
tiše jako duch,
v packách si něco nese,
je lehká jako vzduch.
Ze stromu na strom skočí,
ořech jí nespadne,
les má tisíce očí
a veverka Zrzečka
vše hravě zvládne.
Václav Lacinger, 12 let
Veverka Terka a zlomená ruka
Žila byla jedna modrá veverka Terka, která měla obarvené vlasy na modro. Jednou skočila z větve na větev a ta větev se zlomila. Terka spadla dolů na zem a křičí: “Au, au, to bolí!” Letí kolem datel Zapakatel a slyší Terčino naříkání. Pomalu se snesl na zem a ptá se Terky: “Co se stalo?”
Terka spustila své vyprávění: “Skákala jsem z větve na větev a netušila jsem, že je větev ztrouchnivělá. Skočila jsem na ni a ona se pode mnou zlomila.” Během svého vyprávění si Terka ani nevšimla, že jí datel dává ruku do sádry. Pak doktor Zapakatel vytáhl kus dubového listu a bažantím brkem píše, kdy má Terka přijít na kontrolu.
Zapakatel doprovodil Terku domů a ta ho na oplátku pozvala na pivo. Datel však pil víc, než bylo zdrávo, proto ho Terka přemluvila, aby radši neriskoval a přespal u ní na gauči. Druhý den bylo datlovi moc špatně. Terka mu dala penicilin, obklad na hlavu a uložila ho do postele. Také mu změřila teplotu a zjistila, že má 40°C. Toho dne měla jít Terka na kontrolu.
Veverka vzala telefon a zavolala záchranku. Během pěti minut přiletěli dva havrani s nosítky. Naložili datla i veverku a letěli do nemocnice. Zapakateli vypumpovali žaludek, Terce sundali sádru a pustili ji domů.
Veverka následující den datla v nemocnici navštívila a dozvěděla se, že ho pustí domů až za tři týdny. Terka se cítila vinna. Proto když se Zapakatel uzdravil, pozvala ho na rande.
A od té doby spolu žili šťastně a jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Lucie Svobodová (10 let), Dominika Protivová (11 let)
Výstraha
V lese žije veverka,
ta skáče jak na pérka.
Našla v lese šišku,
maličkou jak myšku,
přišel k ní pes,
štěk´ na celý les,
veverka se lekla
a byla celá vzteklá.
Pes se za ní vrhnul
a z větve ji strhnul.
Ona spadla na zem,
křičela jak blázen
Pes ji jen chtěl varovat,
že liška chtěla hodovat…
Lucie Svobodová (10 let)
Veverka a medvěd
Veverka si jednou jen tak hopkala a sháněla oříšky, ale žádný nemohla zrovna najít. Šel kolem medvěd a ptal se veverky: “Co tě trápí?” Veverka odpověděla: “Ale, nemohu najít žádný oříšek.” Medvěd se porozhlédl a hned viděl pět oříšků. Přinesl je veverce a ona je vzala a odhopkala. Medvěd si řekl: “Ta je ale, ani nepoděkuje, ono se jí to jednou vrátí.”
A tak se taky stalo. Asi za rok šla veverka lesem a zase sháněla oříšky. Kolem šla kuna, uviděla veverku a začala ji pronásledovat. Když ji dohnala, zeptala se jí: “Pomůžeš mi najít žrádlo? Už mám velký hlad.” Veverka souhlasila a zeptala se kuny, co obvykle jí. Kuna odpověděla: “Já jím třeba vajíčka.” Veverka se hned rozběhla na statek, sebrala pár vajíček, předala je kuně a ta s nimi hned odběhla, bez poděkování. Pak vyšel medvěd a řekl: “Tak vidíš, veverko, co dáš, to dostaneš.”
Michaela Hradecká, 13 let
ZŠ Na Chodovci
Veverka Rezka
Lesní dělníci poráželi stromy. Motorová pila se rychle zakusovala do kmenů a stromy, jeden za druhým, padaly s praskotem k zemi. Jeden z dělníků objevil v porostu mladou veverku. Bylo jí asi pět neděl. Mláďat nalezených v lese se nemáme dotýkat, aby je matka opět přijala. Mohou také přenášet vzteklinu. Malá veverka by však bez pomoci určitě zahynula, protože její matka by se do vykáceného lesa nevrátila.
Lesnímu dělníkovi bylo veverky líto, a tak se rozhodl, že si ji vezme domů. Zvedl ji a vstrčil do svého batohu, který předem vystlal listím a suchým mechem. Malá veverka se tam schoulila, jako by byla zpět ve svém pelíšku.
Když ji našli, byla ještě v “kojeneckém věku”. Zpočátku ji krmili z láhve pro panenky. Dostávala teplé mléko oslazené včelím medem. Určitě jí velmi chutnalo, protože si na láhev rychle zvykla a nemohla se dočkat dalšího krmení. Po dvou týdnech začala přijímat i pevnou potravu; chroupala suchary a kousky mrkve. Nejraději však měla lískové oříšky a slunečnicová semínka.
Její ocas silně zhoustl, srst se začala lesknout a se vztyčenýma ušima konečně vypadala jako pravá veverka.
Rezka, tak byla veverka pojmenována, si rozpustile hrála jako malé kotě. Radost byla na Rezku pohledět. Jedním skokem byla na stole, druhým na lampě, pak zase v knihovně – nic pro ni nebylo nemožné. Naučila se i šplhat po záclonách a knihy v knihovně nesly stopy po probouzejících se sklonech ke hryzání. To už bylo příliš! Rozhodlo se, že musí z domu. A tak ji na jaře vypustili do volné přírody. Ale nebylo to tak jednoduché. Museli ji pečlivě připravit na volný život. Nejprve ji vypouštěli jen na chvilku, potom na den a nakonec veverka odhopsala do lesa a už se nevrátila. Naučila se žít jako volně žijící veverky a našla si i jednoho krásného veveřáka,s kterým měla potom mláďata.
Drdová Karolína, 14 let
Počátek veverek
Je dosti neobvyklé položit si otázku ,, Jak vlastně vznikly veverky ”, ale ještě neobvyklejší vůbec přijít na tuto otázku… Jednoho zimního podvečera jsem seděla v pokoji u psacího stolu a dívala se z okna. Již se stmívalo a z oblohy se sypaly zimní vločky jako peří. Opřela jsem se a zcela se ponořila do snění. Nevnímala jsem zvuky hrajícího rádia, ani křik mých bratrů. Přemýšlela jsem. O sněhu a proč vlastně vůbec sněží…Najednou přes silnici, která byla již posetá sněhovými vločkami přeběhlo cosi. Postřehla jsem tento pohyb, avšak co to vlastně bylo se mi zaregistrovat nepodařilo. Zvedla jsem se a přešla blíže k oknu. Slyšela jsem již jen prudké skřípění brzd, avšak auto jelo dále. Nedalo mi to, abych nevyšla ven a nešla se podívat, co se vlastně stalo. Ušla jsem jen pár kroků od pootevřených vrat a v dálce uviděla něco malého krčícího se u okraje silnice. Bylo by ode mě falešné, kdybych řekla, že jsem se nebála, jelikož jsem strašpytel. Srdce mi tlouklo jako splašené, ale zvědavost mi nedala a já jsem přistupovala blíže. Protože se stmívalo rychle, na cestu mi svítily pouze pouliční lampy. To malé, co se krčelo u okraje silnice bylo zraněné. Neviděla jsem krev, čímž se mi trochu ulevilo, ale slyšela jsem pisklavé zvuky, které zněly bolestně.Přistupovala jsem k onomu malému tvorečkovi, až jsem od něho byla vzdálená pouze pár centimetrů. Byla to veverka. Možná malé veveřátko. V prvních okamžicích jsem si myslela, že jsem se asi zbláznila, jelikož veverky by již v tomto ročním období měly dávnospát v teplém doupěti, avšak po delším prozkoumání jsem zjistila, že jsem se opravdu nemýlila. Opatrně jsem k veveřátku natahovala ruku, až jsem se ho dotkla. Vlna úleku projela celým mým tělem a bylo patrné, že i veveřátko je vyděšené stejně jako já. Tichým uklidňujícím hlasem jsem pronesla větu, kterou si zřetelně pamatuji a v duchu doufala, že bych tomuto veveřátku mohla dokázat pomoct. ,, Neboj se, nechci ti ublížit, chci ti pomoct, jsi v bezpečí ”. Do ticha večera zaznělo slabé písknutí. Nebála jsem se již tolik, jako předtím, avšak strach mé tělo stále tlumeně ovládal. Vztáhla jsem k veveřátku ruce a opatrně se ho pokusila vzít. Jeho tělíčko by jistě za pár minut prochladlo, kdybych ho nespatřila a nešla se podívat. To jsem ovšem ještě netušila, že tímto okamžikem pro mě začíná záchranná akce. Opatrně jsem veveřátko vzala ze země a vydala jsem se na cestu k domovu. Po pár minutách jsem již byla doma v teple i s mým novým přírůstkem. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomovala co dělám, ani jak bych se správně měla zachovat, jen jedno jsem si stále opakovala v hlavě a to, že ho musím zachránit, musím! Věděla jsem, že tímto pro mě začínají krušné chvíle, dokud nebude veveřátko zdravé a v bezpečí. Jelikož byl již pozdní večer, nemohla jsem se vydat k veterináři. Rozhodla jsem se, že se o veveřátko postarám. Když jsem se svlékla a pozorně se na veveřátko podívala, zjistila jsem, že má jen něco s tlapkou. Oddechla jsem si, že to není nic vážného.
Když už jsem ale veverku našla, měla bych jí dát nějaké jméno a hlavně bych měla co nejdříve zjistit nějaké informace týkající se veverek. Doposud jsem se o veverky nikdy nezajímala, ale bylo mi jasné, že tímto okamžikem se o veverkách nejspíše hodně dozvím. Veveřátko na mě koukalo svýma smutnýma očima, ve kterých však zářila jiskřička neděje. Rozhodla jsem se, že ho pojmenuji ,, Luck ”. Toto jméno se mi pro něho zdálo nejvhodnější. Na jídelním stole jsem rozložila ručníky a Lucka na ně položila. Brácha, který byl doma mi pomohl sehnat dvě slabá prkénka a obinadlo, která měla posloužit jako dlaha. Brácha studující veterinární školu mi ochotně pomohl se zákrokem, a já jsem měla pocit, že jsem dokázala zachránit holý život. Přesto jsem se po uložení Lucka do košíku vystlaného starými kusy oblečení a ručníků stále vracela k mnoha otázkám. Jak se zde vlastně mohlo objevit veveří mládě, které již bylo sice samostatnější, ale ještě stále mládětem bylo? Nejspíše ho nějakézvíře vystrnadilo z veveřího hnízda a ono si šlo hledat jiný úkryt před začínající tuhou zimou. Nechtěla jsem ani domyslet, co by se stalo, kdybych se nezapřemýšlela a neobjevila zraněného Lucka na silnici. Jistě by do rána nepřežil, jelikož mrazy v noci sahaly k mínus sedmi stupňům Celsia.
Seděla jsem vedle košíku, ve kterém spokojeně spinkal Luck a uvědomovala jsem si, že se mi podařilo něco neuvěřitelného. To však bylo jen minimum, co se mi zatím podařilo. Nevěděla jsem, čím se veverky živí, ani zda se smějí přechovávat doma. Bylo půl dvanácté v noci a já jsem seděla nad zvířecími encyklopediemi a studovala, čím se veverky živí, a pokoušela jsem se vyčíst, jak nejlépe bych se o nalezenou veverku mohla postarat. Mezitím se Luck vzbudil a já jsem se ho podle nastudovaných informací pokusila nakrmit. Velkým štěstím bylo, že jsme doma měli sesbírané lískové ořechy a dýňová semínka. Dalo by se říci, že jsem úspěšně Lucka nakrmila a on opět spokojeně ulehl do spánku. Celou noc jsem zůstala vzhůru, abych se v případě nutnosti o Lucka postarala. Nazítří jsem vzala Lucka k veterináři, který mu zraněnou tlapku ošetřil, odblešil ho a poradil mi, jak bych se o něho měla postarat. Dny plynuly jako voda a Luck se u nás začínal cítit jako doma. Nejvíce si oblíbil mé plyšáky, u kterých trávil nejvíce času. Já jsem byla šťastná, že se mi s pomocí bráchy podařilo zachránil zvířecí život a rodiče mi dovolili, aby u nás mohl Luck zůstat do jara. Při studování podrobnějších informací jsem se opět jako tehdy jednoho zimního večera zasnila a v duchu mě napadla otázka, jak se vlastně veverky dostaly na svět a kde je zaznamenám počátek jejich vzniku. Nad touto otázkou jsem dlouhou dobu bádala, ale nepřišla jsem na odpověď, která by zcela vystihovala to, co mě opravdu zajímalo. Lucka jsme již zcela zdravého na jaře pustili do volné přírody a mě na něho zůstaly krásné vzpomínky a nejen to, také několik rozdrásaných plyšáků… Díky onomu zimnému večeru jsem se o veverkách dozvěděla spoustu věcí a taky jsem se o ně začala zajímat. Přestože jsem veverkami již delší dobu fascinovaná a snažím se dozvědět se o nich co nejvíce, nikdy jsem se nedopátrala odpovědi týkající se počátku a vzniku veverek.
Tomáš Pitra, 13 let
Veverčí království – Josífek
V jednom starém ořechu bydlí manželé Veveráci, kterým se nedávno narodil syn Josífek. Josífka obrůstá hustá zrzavá srst, dlouhý ocas a dvě roztomilá ouška. Josífek je ještě malý, a proto ještě nikdy nevylezl ze svého příbytku v dutině stromu, kterému se říká Ořešák. Je to krásný strom, každý rok na něm vyrůstají veliké a šťavnaté ořechy.
Jednoho sychravého dne manželé Veveráci museli nasbírat pár ořechů. Josífek musel poprvé v životě zůstat doma sám. Chvilku se učil rozpoznávat jedovaté houby a rostliny, ale zanedlouho ho to přestalo bavit, a tak ho napadlo, že se trochu porozhlédne po okolí. Vystrčil čumáček z doupěte a uviděl veliký, doslova ohromný listnatý strom, ve kterém se pyšní jejich příbytek. A tak se rozhodl prozkoumat veliký Ořešák. Vyšel na nejvyšší větev a tam mu mohly málem oči vypadnout, uviděl spousty zajímavých věcí, například houby, které vyrůstaly z větve. Na první pohled poznal, že to nejsou jedovaté houby, ale naopak velice chutné plodiny, rozhodl se tak, že si jednu utrhne a přinese domů. Doma už čekají naštvaní a nešťastní rodiče. “Josefe!” okřikla Josefa maminka, “kde jsi byl, kvůli tobě jsem vzbouřila celý les! Tohle už nikdy nedělej!” Jozífek se omluvil a sliboval, že to už nikdy neudělá. Dal rodičům houbu a ti z ní udělali dobrou houbovou polévku.
Uplynulo pár měsíců a z Josífka se stal velký, urostlý, zdatný a mazaný mladík. Pro potravu si chodil sám, a protože byl mazaný jako liška, chodil místo rodičů vyřizovat různé věci, například sehnání potravy na zimu. Jednou brzy ráno uslyší Josífek dívčí křik, vykoukne proto z doupěte a uvidí mladou veverčí slečnu, jak utíká před kunou. Zavolal tak na kunu: “Pojď se se mnou prát, a když vyhraješ, můžeš mě sníst!” Kuna, jelikož měla hrozný hlad a nechtěla se namáhat tím, že bude honit nějakou veverčí holku. Nečekala ani okamžik a vylezla za mnohem tučnějším Josífkem nahoru na větev.
Kuna po něm skočila, Josífek se uhnul a kuna se propadla na zem a utekla. Vyděšenou dívčinu Josífek pozval na čaj a na dobrou polévku. A zanedlouho byla svatba.
Julie, Josífkova žena, byla pracovitá, schopná a zodpovědná žena. Uběhlo pár měsíců a na svět přišel Matýsek, který měl tak černou srst, že si rodiče někdy pletli s čertem. A tak rodina Veveráků žila šťastně až do smrti.
Barbora Hippíková, 13 let
Veverčí království
Kdysi dávno v Pohádkovém lese, žila malá zvědavá veverka Pepka. Každého znala ona a každý znal ji. Nebyla ošklivá ani zlá, ale přátel moc neměla. I její kamarádka žabka Zelenka ji ráda pozorovala. Veverka Pepka vzhlížela svým vzhledem jinak než ostatní. Její zrzavý kožíšek ji každičkou zimu hřál tak dobře, že ještě ani jednou neonemocněla. Ocásek však každého upoutal jako maják na moři. V noci ji často zachránil nejen svým kormidlováním, ale i černou barvou, která se hned ztratí.
Veverka Pepka skoro každou noc posedávala na nejvyšším stromě v Pohádkovém lese, když uprostřed noční oblohy zářila jako obrovská lampa, luna. Veverku Pepku moc zajímala, vždycky jí totiž přišlo, že luna se na ni usmívá a říká jí: “Nezoufej, jednou budeš nejkrásnější princeznou v tomto lese.” Veverka Pepka věděla, že každý by se chtěl stát jednou nejvíce oblíbeným ze všech, ale nikdy si nemyslela, že za pár dní se to stane zrovna jí, i když o tom ještě neví.
Po dvou deštivých dnech však vyrazila na výlet se svou kamarádkou žabkou Zelenkou. Procházeli po kamenné cestě, okolo které se táhlo borůvčí a plno rudých zralých jahůdek. Za dutým starým dubem Šedovousem poskakoval hnědý zajíc. Na jasně modré obloze nepoletoval ani jeden mrak. Za zeleným kopcem tekla řeka Sluněnka. Když však pracně vystoupali na vrcholek kopce, zaslechli volání o pomoc. “Help me! Help me!” volal někdo od řeky Sluněnky. Veverka Pepka i žabka Zelenka honem spěchaly na pomoc. Žabka však byla nemotorná a zakopla. Pravá nožka ji však bolela tak, že dál už běžet nemohla. Ne nadarmo se cení statečnosti u žab. Žabka Zelenka řekla: “Veverko, nech mě prozatím tady a pak se pro mě vrať. Ten, kdo se támhle topí, na to asi O.K. není. Pomoz mu rychle!” Tak veverka Pepka utíkala tak rychle, jak jí to jen nožky dovolily. Konečně se dostala k místu neštěstí a vytáhla pracně z vody nějaké ošklivé a neznámé stvoření. Opatrně “to” položila na měkkou trávu, aby se mohla konečně rozdýchat.
Stvoření se představilo anglicky, a že se jmenuje víla Star a že zabloudila. Obě se seznámily, vydýchaly a honem utíkaly za žabkou zelenkou. Víla Star žabce Zelence pomohla kouzlem a přepravila je na velvyslanectví do Pohádkového lesa. Tak stály před velkolepou bránou, když si víla Star vzpomněla, že ji veverka Pepka zachránila a za to jí přičarovala zámek, korunku a krásné šaty. Veverka Pepka se stala princeznou a dokonce i krásnou, protože jí nádherné šaty schovaly i její černý ocásek.
Čas utíkal a veverka Pepka už začínala smutnit. Pochopila, že krásné šaty, zámek ani korunka se nemůžou ani zdaleka rovnat s jejím starým životem. Chytrost a laskavost jí ukázaly tu správnou cestu. Veverka Pepka darovala svůj hrad, korunku a krásné šaty sirotkům a zvířátkům bez domova. Vrátila se zpátky domů za přáteli a za rodinou, ale často se na zámek vracela pomáhat a hlídat malá zvířátka.
Teprve když dospěla, poznala, že zvířátka, která jsou obyčejná a okolí přejícná, jsou šťastná, taková jaká jsou. Stala se oblíbenou a známou nejhodnější veverkou a měla opravdové přátele. A jestli si myslíte, že zapomněla na žabku Zelenku, tak to myslíte špatně. Žabka Zelenka se stala její nejlepší kamarádkou a pokud neumřely, tak žijí až dodnes. A co se stalo s americkou vílou Star? To nikdoneví ….. Naposledy byla viděna někde v Africe, jak spackala něčí přání. A proto to nikdy nepřehánějte s velkorysostí!
Daniela Světlíková, 14 let
Veverčí příběh
Byla, a možná ještě je, jedna vesnička někde v Čechách. Tehdy jí říkali Veverkov. Možná, že dnes se jmenuje jinak, ale o tom už já nevím. Ve Veverkově bylo odjakživa velké množství veverek. Některé byly i docela ochočené. Děti, jejich maminky, tatínkové, babičky a dědečkové si tu s nimi hráli, někdy je i krmili. Zkrátka všichni měli veverky rádi a nikdy by jim neublížili.
Přišel listopad. Doba, kdy lidé myslí na Vánoce, ale veverky měli docela jiné starosti. Shromažďovaly totiž zásoby na zimu. “Ale co to?‘‘ říká si veverka Zrzka, která si vyšla do lesa na šišky, “kam se poděly všechny šišky?‘‘ divila se. Když v tom se ozval pisklavý hlásek z koruny stromu: “Všechny jsem je vysbírala, ale moc práce mi to nedalo, bylo jich tu jenom pár a to mi na zimu nestačí, takže budu muset najít ještě nějaké, ale nevím kde.‘‘ “Ahoj Kecalko,” odpověděla Zrzka veverce, která jí tak pohotově objasnila nedostatek šišek. “Ale jak to, že tu…‘‘ “To máš tak,‘‘ skočila Kecalka do řeči Zrzce: “Loni sem přijela skupina pytláků, kteří kradli jehličnany a ty pak prodávali lidem na Vánoce. Na vlastní oči jsem to viděla. Všecky stromy ti pořezali takovym zubatym a lesklym …‘‘ “Ale to já přece vím,‘‘ přerušila Kecalčino horlivé vyprávění Zrzka, “já jsem to taky viděla.‘‘“No, já jenom kdybys náhodou zapomněla,‘‘ řekla Kecalka. “Tak to jsi hodná, já už musím jít. Tak ahoj.‘‘ rozloučila se Zrzka.
Tak se stalo, že tu nebylo moc šišek. Zloději tu nechali listnaté stromy a sem tam nějaký jehličnan. No, jak už jsem říkala, moc jich nezůstalo. Lidé vysadili místo starých nové, ale ty jsou ještě malé, a tak z nich šišky nejsou tak velké. Jako úkryt také veverkám neposlouží. Snad až napřesrok.
Jednu noc, myslím, že to bylo nějak v polovině prosince, se veverce Zrzce zdál sen o pytlácích. V tom snu slyšela Veverka zvuky pil a viděla zahalené tváře. Probudila se celá zpocená a kolem jejího pelíšku stály sousedky veverky. “Myslely jsme, že se něco děje, něco jsi křičela, a tak jsme přišly.‘‘ vysvětlila malou noční návštěvu veverka Róza. “Zdálo se mi, že nám pytláci ukradli naši stromovou školku. Určitě to bylo varování. Musíme něco udělat!‘‘ řekla Zrzka skoro s pláčem. Všechny sousedky se rozpovídaly. Róza řekla, ať všem vyřídí, aby přišli zítra v poledne do dubového háje i s dětmi. Druhý den v poledne se všichni sešli v dubovém háji. Nejenom veverky, ale i ostatní lesní obyvatelé. Zrzka a Róza všem rozdaly úkoly a objasnily plán. Budou držet hlídky a když se něco bude dít, vzbudí ostatní a ty pak provedou svou úlohu. Veverky zaměstnaly i dva své lidské kamarády. Franta Holubů s Pepíkem Malíků měli ujet zlodějům s jejich autem. Frantův tatínek měl traktor a chlapce v něm již od jejich útlého věku vozil a je to moc bavilo. Frantu dokonce i naučil traktor řídit, aby mu mohl pomáhat, až bude starý. Nejednou už si tajně Franta vyjel s traktorem, když nebyli rodiče doma, a pokaždé si s sebou vzal Pepíka. Když zvládnou kluci jízdu s traktorem, tak proč by nezvládli jízdu náklaďákem. Tedy alespoň si to mysleli. No a ostatní zvířátka měla dát chamtivým pytlákům co proto.
Když se ten den začalo stmívat, veverky už začaly střežit svůj les. Celou dobu se nic nedělo, takže Franta s Pepíkem už nudou lezli po stromech. Veverkám, jež měli zrovna službu, nenápadně kradli šišky a ty pak po sobě házeli. Když už je ani to nebavilo, sebrali je, vrátili tam, kam patří, a šli se podívat, jestli se už něco neděje. Chvíli se ještě nic nedělo, ale najednou všichni zbystřili zrak, protože slyšeli, jak po cestě jede náklaďák. Byl to ten stejný jako loni, takže nebylo pochyb o tom, kdo je přišel “navštívit‘‘. Z auta vylezla stejná skupina zlodějů jako před rokem a opět čítala pět mužů. Veverky, které byly na stráži, na nic nečekaly a hned svolaly všechna ostatní zvířátka. Franta a Pepík údivem nevnímali, a tak seděli na větvi a vůbec si nevšimli, že ostatní zvířátka už stojí pod stromem. Netrpělivý datel vyletěl na větev a začal Frantovi ťukat do hlavy. Franta se tak lekl, že spadl ze stromu a chudáka Pepíka stáhl s sebou. Pepík chtěl Frantovi samozřejmě hned vynadat, když tu jim ostatní zvířátka připomněla vážnost celé situace. Kluci se zastyděli a aby to napravili, tak podle plánu směřovali k nákladnímu autu. Když k němu přišli, rozhlédli se a když viděli, že si jich lupiči nevšimli, hupsli do vozu a jeli. Jakmile uslyšeli pytláci zvuk motoru, chvíli koukali, pak se na sebe podívali a jeden z nich stačil ještě za sebe hodit uříznutý stromek. Rychle utíkali směrem k autu, ale zvířátka se na ně hned sesypala a vetřelce povalila na zem. Nejhorší asi byli mravenci. Kousali lupiče, kam se dalo. Zalezli jim pod oblečení a ne a ne vylézt. Když byl jeden z lupičů zrovna předkloněn a vytřepával mravence, tak si divočák nemohl odpustit ho skolit svým rypákem ránou do pozadí. Ale vtom všechny zarazila velká rána. Jak už možná někdo tušíte, byli to Franta s Pepíkem, kteří zrovna narazili do pouliční lampy. To vám byla šlupa. I lidé, kteří v tu dobu už spali, se vzbudili. Naštěstí se hochům nic nestalo, protože jeli pomalu. Než byste řekli švec, byla venku celá ulice. Když uviděli na louce u lesní školky jakýsi chumel, ihned tam přiběhli a jaké bylo jejich překvapení, když uviděli pět mužů, kteří byli za zvířátky sotva viditelní. To už tam byli i naši úspěšní řidiči, kteří sousedům vysvětlili, co jsou muži zač. Když je lidé měli pevně pod kontrolou, přijela kýmsi přivolaná policie. Ta si muže vzala do své péče. Poděkovala zvířátkům, že se postarala o dlouho hledané a obávané zločince. A statečná zvířátka se odebrala k zaslouženému spánku. Stejně tak i lidští obyvatelé Veverkova.
Ještě když se stále povídalo o příhodě, kde dobro potrestalo zlo, přijelo nákladní auto podobné tomu, co Franta a Pepík nabourali – autu zlodějů. Zvířátka už už chtěla volat na poplach. Ale z auta vystoupil sám šéf veverkovské policie – pan Oříšek a řekl, že má pro ně odměnu. Zvířátkům bylo jasné za co. Pan Oříšek otevřel nákladní prostor auta a z něj se vyvalilo tolik šišek a oříšků, že to snad veverky za celou zimu nesnědí. Ostatním zvířátkům dal starosta za odměnu postavit nový krmelec, na kterém byla slavná zásluha vyryta. A Pepík s Frantou? Ti doma každý od svých rodičů dostali za vyučenou, ale to jenom tak z radosti, jakého mají doma povedeného klučinu. A policejní šéf Oříšek dal hochům vyřezaný model autíčka. Modely jezdily a byly docela odolné proti nárazům, ale hoši se o ně hezky starali, protože byly zhotoveny z těch stromků, které už se nedaly zachránit a zloději je pořezali. Když chlapci zrovna nemuseli pomáhat doma rodičům, chodili spolu za zvířátky do lesa. Rádi jim autíčka půjčovali a všichni s nimi mezi sebou pořádali závody. Všem se to moc líbilo. A jestli ta vesnička ještě existuje a kdyby náhodou jste tam někdy zavítali, tak je potkáte. Možná už jako tatínky nebo dědečky se svými potomky, jak tam se zvířátky a možná i s jejich dětmi mezi sebou závodí.
Veronika Barešová, 14 let
Veverka Giza a Ebenová pyramida
Jsem někdo nebo něco, kdo nebo co začíná den. Beze mě by nebyl život, beze mě by nebyl svět. Všechno vidím, všechno slyším, a proto vám chci vyprávět jeden příběh, který jsem nedávno zažil.
Můj příběh začíná v Egyptě ve městě Káhira. Zrovna tu začalo léto a nastalo období sucha. Já za to sucho nemůžu. Prostě je teď moje nejdůležitější chvíle. Je přece léto. Ale zpátky k městečku. Jak už jsem říkal, nastalo období sucha a všechny řeky začaly vysychat. Za chvíli už v řekách nebyla ani kapka a obyvatelé města zachvátila panika. Město má svoje zdroje pitné vody, ale ty vydrží jen na dva týdny, a tak starosta svolal celé město k velké poradě ve dvě hodiny odpoledne. Všechna zvířátka přišla přesně a schůze začala.
Starosta bobr Sislak se snažil zvířátka uklidnit: ,,Prosím vás, uklidněte se, ano? Prosím.” Když viděl, že to nemá cenu, požádal svého zástupce geparda Alexe, aby zjednal klid. Alex se nadechl a zařval tak, že se celým městem rozlehla ozvěna. Zvířátka se lekla a uklidnila se. ,,Děkuji Alexi,” poděkoval bobr a začal mluvit. ,,Dostali jsme se do velmi těžké situace a nebude lehké se z toho dostat. Řeky vyschly, pole a zahrady usychají. Máme sice nějaké zásoby, ale ty nám dlouho nevydrží. Budeme se muset uskromnit. Proto vás prosím, jestli máte nějaký nápad, jak se z toho dostat, tak se přihlaste.”Městem se rozhostilo ticho. Nakonec se přihlásila kobra Asis. ,,Mohli bychom se přestěhovat na jiné místo.” Celým davem to zašumělo. Pak se přihlásil velbloud Norbert. ,,Mohli bychom najít nějaký pramen a vykopat studnu.” Bobr se zamyslel, a pak se zeptal: ,,A kde bychom ten pramen měli hledat? Ty snad o nějakém víš?” Norbert se zatvářil dotčeně. ,,To nevím. Museli bychom ho nejdřív najít.” Nikdo na to nic neřekl,a tak se Norbert posadil. Když už nikdo neměl žádné nápady, starosta chtěl schůzi ukončit. V tom se ale přihlásila veverka Giza. ,,Mně se ten Norbertův nápad nezdá tak špatnej. Měli bychom uspořádat výpravu a tu vodu najít. Jinak se doopravdy budeme muset přestěhovat a nebo tady umřeme. A to nikdo nechce, že ne?,,Jasně, že ne! To nikdy!” zvolala zvířátka a starosta bobr už nemohl nic dělat.
,,No tak dobře,” řekl bobr. ,,Kdo se hlásí na tu výpravu, ať zvedne ruku?” Veverka Giza se přihlásila: ,,Já”,pak Norbert: ,,Já taky.” Po chvilce ticha se přihlásila i kobra Asis a zástupce starosty Alex. ,,Ty taky?” zeptal se s udivením bobr. ,,Musejí mít nějakou ochranu. Poušť je velmi nebezpečná”,oznámil bobrovi Alex a seběhl dolů ke Gize. ,,No dobrá, ale nezapomeňte, že máme jenom dva týdny. Tak si prosím pospěšte”,vyzval je starosta bobr a rozpustil schůzi.
Giza, Alex, Norbert a Asis se dohodli, že za hodinu budou u hlavní brány a vyrazí.
Potom každý z nich šel domů, aby se připravil. Giza si s sebou zabalila svoji zásobu oříšků, nějaké konzervy pro ostatní, vodu a mapu. Alex si s sebou vzal maso a vodu.
Norbert se před odchodem pořádně napil, aby si udělal zásobu a nemusel upíjet ostatním, vzal si s sebou i trávu a nějakou zeleninu a Asis si s sebou přibalila několik myší a vodu. Za hodinu se sešli u hlavní brány i s celým městem. Všichni se s nimi loučili a dávali jim svoje zásoby jídla a vody. Starosta jim ještě přibalil litrové láhve, aby v nich přinesli vodu. Naši kamarádi se otočili zády k městu a čelem k velkému neznámu.
Vyrazili. Své nosy namířili na jihovýchod a šli. Vydali se po neznámé poušti. Šli celý den a k večeru si začali hledat nějaké místo na přespání. Našli malou jeskyni ve skále a utábořili se. Rozdělali oheň a vyndali si spacáky. ,,Já připravím večeři,” nabídla se Giza a šla do batohu pro jídlo. ,,Kdo bude mít noční hlídku? ,,Třeba já, Asis. Už jsem na to zvyklý,” řekl Alex a šel si najít nějaké dobré místo na hlídání. ,,Je nějaký zaražený Norberte.” strachovala se Asis. ,,Asi si myslí, že tu vodu nenajdeme. Ani se nedivím. Moc nadějí nemáme, Asis.” Koukli se na sebe a šli do jeskyně. Ještě než tam došli, už volala Giza: “Večeře!”, a tak se obrátili a pospíchali k ohni. “Kde je Alex?” zeptala se Giza. “Šel si najít nějaké místo na hlídání,” řekli oba svorně a začali se cpát. Gize to přišlo divné, a proto šla Alexe hledat. Nakonec ho našla kousek za jeskyní a přisedla si. “Přinesla jsem ti večeři,” a položila jídlo před Alexe. “Díky,” zamumlal Alex a dal se do toho. “Co ti je? Co jsme vyšli, jseš pořád zaraženej a vůbec nemluvíš.” Podíval se na Gizu a svěsil oči. “Nevěřím, že tu vodu najdeme. A i kdyby, tak ne včas. Prostě tomu nevěřím,” a dal se znovu do jídla. “Já ale ano. A budu ji hledat tak dlouho, dokud ji nenajdu. Doufám, že ty taky?” Alex jen něco zamručel a Giza to brala jako souhlas. Vstala a vydala se zpátky k ohni. “Dobrou noc, Alexi,” řekla ještě na pozdrav a šla k ohni. Když přišla, Norbert a Asis už spali. Lehla si vedle nich a usnula taky.
Ráno si sbalili všechny věci a vydali se dál. Toho dne bylo ještě větší horko než jindy a naši přátelé to nemohli vydržet. Lehli si tedy pod velký baobab a vyčerpáním usnuli. Druhý den, než vyrazili, se ještě podívali do mapy, aby zjistili, kde jsou. Vydali se dál. Celé dny šli jen pustou pouští a nikde ani kapka vody. Nikde žádný strom. Když už takhle chodili jeden týden, pomalu začali ztrácet naději, že nějakou vodu vůbec najdou. Docházely jim zásoby a báli se nejen o město, ale i o sebe. Už se chtěli vrátit domů.
“To ani náhodou!” vyjekla Giza na ostatní, když jí řekli, že to chtějí vzdát. “Vždyť jsme ještě nic nenašli. Musíme najít nějakou vodu. Slíbil jsi mi to, Alexi!” křičela na všechny Giza. “Já ti nic neslíbil. Jen jsem zamručel, ale nemyslel jsem tím, že jo,” řekl Alex. “Promiň Gizo, ale už nemáme žádné zásoby. Jak chceš něco najít, když nemáme zásoby?” zeptal se Norbert. Giza věděla, že mají pravdu, ale nechtěla se vzdát. A tak začala brečet. Všichni se ji snažili uklidnit a začali si hledat místo na přespání.
Večer, když všichni spali, se Giza pomalu vykradla ven a šla hledat vodu sama.
“To jsou teda kamarádi, když ani nesplní slib,” mumlala si pro sebe Giza, když se bořila do písku. Najednou před sebou uviděla jakousi pyramidu a zamířila k ní. Po straně byl vchod, a tak vešla dovnitř. Procházela temnou chodbou, a proto si rozsvítila lucernu. Bylo tu ticho a vlhko. Všude byly pavučiny a pavouci, které Giza nesnášela. Zatnula ale zuby a pokračovala dál. Po stěnách byly různé značky a nápisy a Giza se je snažila rozluštit. “Ty značky připomínají tak 15. století,” mumlala si pro sebe Giza a koukala se do své knížky šifer a značek. “Ale tyhlety vypadají, že jsou starší.” Po chvíli to vzdala a pokračovala dál. Šla dál temnou chodbou až narazila na dveře. Pokusila se je otevřít, ale nešlo to. “No bezva. A co teď mám dělat?” Na dveřích si všimla dalších značek a začala je luštit. Seděla tam nad tím asi hodinu, ale nakonec vykřikla: “Už to mám! Už jsem na to přišla!” Jenomže to neměla dělat. Ozvala se děsivá rána a celá levá strana se na ni sesypala! Ten sesyp vyvolal takovou ránu, že to dokonce probudilo i naše spící kamarády. “Slyšeli jste to?” zeptala se rozespale ostatních Asis. “Jo,” řekl Norbert, ,,znělo to, jako by se valily nějaké kameny. Co myslíš, Alexi?” Alex pokrčil rameny a podíval se tam, kde měla spát Giza. “Giza je pryč,” oznámil všem Alex. “Snad ta rána neměla s ní nic společného,” strachovala se Asis. “Půjdeme ji hledat,” rozhodl Norbert. Sbalili si všechny věci a šli po stopách Gizy. Její stopy je zavedly k pyramidě, kde byla Giza zavalená. Vešli dovnitř a rozsvítili si lucerny. Taky viděli ty nápisy a značky, ale nevěnovali jim takovou pozornost jako Giza. Čím víc postupovali dál, tím bylo více prachu a méně viděli. “Au! Sakra! Co to je?” zaklel Norbert. Alex posvítil tam, kde Norbert zakopl. Prach se začal usazovat a pomalu začali vidět. Spatřili velkou hromadu kamení a zbořenou zeď. “Haló, je tu někdo?” zavolala Giza. “To je Giza,” zaradovala se zvířátka a začala odhazovat kameny. Po chvilce už byla Giza volná a mohla se s nimi přivítat. “Moc se vám omlouvám, že jsem tak zmizela.Ale vy jste mě tak naštvali, když jste mi řekli, že se chcete vrátit, rozhodla jsem se jít hledat vodu sama,” omlouvala se Giza. “Nemusíš se omlouvat, ale byla to pitomost, co jsi udělala,” řekl jí Norbert. “Co jsi tu vlastně dělala?” zeptala se jí Asis. “Hledala jsem vodu. Už jsem to řekla. Nepodíváme se dál do pyramidy? Když už jsme tady, tak můžeme,” poprosila ostatní Giza. “Ale jo, tak jdem,” řekl Alex.
Vydali se tedy dál temnou chodbou pyramidy. Nemuseli ani dlouho jít a uviděli světlo. Zamířili k němu, a když tam došli, samým úžasem málem spadli na zem. “Páni. To je nádhera!” vyslovili všichni najednou a zůstali stát s otevřenou pusou. Před nimi byla velmi, velmi rozlehlá místnost s velkým jezerem a se spoustou potůčků, které tekly do jezera. Ani nevím, jak dlouho tam stáli, ale bylo to dlouho. Jako první prolomila ticho Giza. “Jestli se nepletu, tak tohle je bájná Ebenová pyramida, o které jsem už několikrát slyšela vyprávět. A myslím, že vy taky.” Zvířátka se na chvíli zamyslela. “No jo. Já ji znám,” vykřikl Norbert. “Vyprávěla mi o ní babička než umřela.” Asis ani Alex o ní ale neslyšeli, a tak Norbert a Giza dali hlavy dohromady a vyprávěli jim tento příběh:,,Kdysi dávno v téhle pyramidě žil faraon Eben a jeho třicet dcer. Byl to velmi zlý faraon. Nutil své poddané stavět pyramidy po celé poušti. Měl rád vodu, a tak ho bohové za trest proměnili v jezero a jeho dcery v potoky.”
Když to dopověděli, nalili do láhví od starosty vodu a druhý den vyrazili k městu. Za celou cestu zpátky museli Giza a Norbert ten příběh vyprávět pořád dokola, a tak jim cesta rychle utekla. Do města dorazili kolem poledne a celé město je přivítalo takovým způsobem, že na to do smrti nezapomenou. Zvířátka měla radost, že kamarádi našli vodu a už nebudou trpět žízní a hladem.Naši kamarádi rozdali lahve s vodou a zamířili ke starostovi. “To není možné. To vážně není možné!”starosta byl celý zmatený, ale zároveň i šťastný. “Nevěřili jsme, že se vrátíte. A vy jste tady. To je neuvěřitelné,” řekl ještě pořád překvapený starosta a potřásl jim rukou. “Vždyť jsme vám slíbili, že se vrátíme i s vodou,” připomněla mu Giza a podala mu láhev s průzračně čistou vodou. Starosta se napil a Giza pokračovala: “Cestou zpátky jsme se domluvili, že bychom mohli vykopat řeku až k Ebenové pyramiděa měli bychom vody dost. A bobr, který byl ještě pořád radostí bez sebe, se vším souhlasil a dal svolat nejlepší tuneláře z celého okolí, aby ihned začali kopat. Bobr nechal na další den uspořádat velkou oslavu na počest našich hrdinů. Byla velká večeře astarosta je všechny sám vyznamenal. Vodu z pyramidy zatím nosili ptáci, ale i tak se dalo nějaký ten čas žít.
Za rok už byla řeka hotová a bobr uspořádal oslavu. Než ale v řece začala téct voda, starosta ještě chtěl něco říct: “Všichni jsme zažili to období, kdy tu nebyla ani kapka vody a všichni jsme tu trpěli a prali se o každý lok. Ale díky našim hrdinům veverce Gize, Kobře Asis, velbloudu Norbertovi a mému zástupci gepardu Alexovi, už nebudeme nikdy trpět žízní. Díky nim bude naše město mít tolik vody, kolik jen chce. A proto je chci požádat, aby pro naši novou řeku vymysleli jméno.” Všichni byli radostí bez sebe a začali radostí křičet a tleskat. Pak se přihlásil Alex: “Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že chceme, aby tu řeku pojmenovala Giza, protože to ona pyramidu našla, a tak si to zaslouží. Bez ní bychom už asi byli mrtví.” Všichni začali tleskat a vykřikovat, že je to skvělý nápad a Giza se celá začervenala. Nakonec řekla: “Já bych jí dala jméno Nil. Jako velká řeka,” řekla Giza a čekala, co na to ostatní řeknou. Zvířátka začala jásat a starosta souhlasil: “Ať se teda jmenuje Nil,” a dal povel, aby řeka mohla téct. Za chvíli se v řece proháněla čistá voda a všichni jásali. Bobr si zjednal klid a pokračoval: “Myslím, že by bylo vhodné pojmenovat i poušť, po které Nil teče. A myslím, že budete všichni souhlasit, když se bude jmenovat Giza.” Zvířátka propukla v jásot a Giza se rozplakala.
A to nejlepší na konec. Víte, kdo vám vyprávěl celý příběh? Já myslím, že už to všichni víte. Tak se s vámi loučím a někdy se zase uvidíme u dalšího povídání. Tak ahoj.
Sandy L. Kriklan, 11 let
Veverka
Sedí veverka na dubu
A nestěžuje si na nudu.
Honí se s kámoškama v korunách stormů,
I když ji maminka volala domů.
Podívej, zastav se,
Jak jenom běhá,
Asi si zase oříšek hledá.
Zoubky si brousí,
Zrzka zrzavá,
K zubaři nechodí,
Pěkně si zahrává.
Karla Voráčková, 9 let
VEVERKA A BLEŠKA
Honem honem hasiči,
rychle, hoří les!
Teď? Vždyť je sychravo,
tak proč právě dnes?
Rychle rychle hasiči, támhle napravo!
Tomu ohni nevadí, že je sychravo!
Ale jděte, milá paní Zajícová,
je vidět, že jste v našem lese nová!
Vždyť je to jenom veverka,
veselá, rezavá čiperka!
Divoce běhá po lese sem tam,
jak rudý oheň míhá se před očima nám.
To je přece veveřička s bleškou jménem Mápí!
Tahle malá bleška veveřičku trápí,
proto veverka se škrábe ostroučkými drápy.
Malá veveřička celá hoří bolestí,
sype na svou blechu protesty.
Ale bleška poradit si nedá,
má ráda, když veverka ji zvedá.
Když však veverce se nechce,
blecha rozzlobí se lehce.
Kevin Valdhaus, 8 let
VEVERKA
Byla jedna veverka ,
měla jméno Čiperka.
V lese měla stromeček ,
a na něm svůj domeček.
Potkala - li člověka ,
lekla se a utekla .
Začal nový rok ,
udělala skok .
Vylezla za ní kuna ,
to vám byla psina .
Veverka se schovala ,
kuna hodně plakala .
Gabriela Mudrová, 12 let
Veverka a zvířátka
Veverky mají rády šišky,
po nichž jsou jako myšky.
Úzký ocas nemají,
kormidlovat umějí.
Když vyskočí do výše,
uvidí tam ostříže.
Ostříž na ni zamrká,
dole koník zafrká.
Veverka se otočí,
na koníka zavrčí.
Koník shlédne veverku,
jak tam padá do parku.
VíHRUšKA Do týdne opustíte lesi! Zabíráte mnoho mýsta . Jestly neposlechnete, budete o polovinu menšý. Jestřábi a kuni |
Terezka záhadný zloděj,oříšky
Byla jedna veverka,
její jméno je Terka.
Ráda snídá oříšky,
chodí pro ně pod břízky.
Jednou se tam vypravila,
pod břízkou se zastavila,
na zemi jenom skořápka,
která byla rozkřáplá.
Terezka se tomu diví,
na nic přijít nemůže,
hlavičkou teď jenom kroutí,
kdo jí v tomhle pomůže.
Vydala se zpátky domů,
s hlavou plnou myšlenek,
nekoukala přitom dolů,
kde byl malý oříšek.
Jak oříšek uviděla,
hned se pro něj sehnula,
ale kořen neviděla,
o který hned zakopla.
Oříšek se zakutálel,
ke křečkovi do nory,
jak ho křeček objevil,
nechtěl ho dát z ruky.
Když Terezka uviděla,
skořápky u nory,
sama si hned domyslela,
kde oříšky byly.
Terezka mu domlouvala,
aby jí ho vrátil,
křeček ale ignoroval,
co mu Terka říkala.
Nakonec však přece svolil,
s těžkým srdcem ho vyvalil,
Terka byla hned raději,
že je něco k snídani.
To je konec příběhu,
běžte si hned pro vodu.:-)
Gabriela Mudrová, 12 let
Jak se veverky dostaly do Prahy
Od doby,kdy se narodila první veverka,uplynulo tolik let.A po celou tu dobu výskytu veverky na planetě Zemi se veverky živily pouze oříšky.Nic jiného neznaly a docela jim to vyhovovalo.Ale byly docela rády,když objevily i něco jiného a lepšího,jako jsou například houby a žaludy,nebo šišky.Teď si říkaly,jak dřív mohly vydržet pouze s oříšky.Je to,jako kdybychom teď hned byli jeden rok bez něčeho hrozně moc dobrého.Nemožné!!!
Časem přišly i na to,že všechny tyto dobré věci nerostou pouze v jejich lese,ale i mimo něj.
A tak se vydaly mimo les. První co je napadlo,kam jít,byla louka.Sem tam nějaký ten žampion našly a pod stromy,které byly blízko louky se nějaká ta šiška,nebo žalud taky našel,ale bylo to slabé.Co by napadlo vás?Vrátit se zpátky do lesa,kde všeho bylo dostatek pro všechny.
Jednou nejchytřejší a nejbystřejší veverka Rychlošlápka se zamyslela. Najednou jí napadla hrozná,ale zároveň pravdivá věc:,,Co když my všechno sníme.A co pak?!”
Ještě ten den a v tu hodinu Rychlošlápka svolala všechny veverky a veveráky na hrozně moc důležitou veveřáckou poradu,kde jim sdělila svoji hroznou myšlenku.Když skončila se svým projevem,všem veverkám nasadila velkého a hryzajícího brouka do hlavy, který jim v jejich hlavičkách hlodal do myšlenky,,Zkáza světa,aneb,není a nebude žádné jídlo.”
Nikdo nevěděl a ani neznal žádné řešení na tuto zapeklitou myšlenku.Některé veverky Rychlošlápku za to neměly rády a mluvily s ní asi tak moc, jako všechny ostatní veverky s ostatními.Nikdo se nehádal,nemluvil a všichni z výstrahy začali i poměrně míň jíst.
Všechny veverky se zabývaly svými primitivními myšlenkami,které ještě žádný vědec na světě nechtěl zkoumat.
Malé veverky byly zalezlé ve svých postýlkách a donekonečna si ťukaly kamínky jeden o druhý.
I vzduch byl v lese těžký a každý člověk,který do lesa vstoupil,si všiml,že les není tak veselý a živý,nýbrž soustředěný a polomrtvý.
Toto dlouhé a únavné období trvalo poměrně dlouho a hodiny se zdály nekonečné.
Až jednou přišlo nějaké řešení.Proti všem veverkám vystoupil starý a moudrý veverčák Cuchychlup a pronesl:,,Já jsem přišel na případné řešení.Odstěhujeme se do jiného lesa,kde jídla a všeho bude dost pro všechny.”Všichni začali nadšeně vykřikovat o genialitě nápadu i jejího tvůrce.Ale Rychlošlápka na to řekla:,,Ale co když nás v novém lese nebudou mít rádi a vyženou nás?!”Ale Cuchychlup na to řekl:,,Ale Rychlošlápko,nestraš nás!”Najednou promluvil Zrzavý ocas:,,Teď mě něco napadlo.Půjdeme do nějakého města.Jsme malé a roztomilé a myslím,že nás z města nikdo vyhánět nebude.”,,Dobrý nápad!”začalo se ozývat ze všech stran.,,A do jakého města se vydáme?”ozvala se Rychlošlápka.,,No,přece do Prahy.Je to přece nejbližší město.”řekl Cuchychlup.
A tak se veverky vydaly do Prahy.
Konec
Jana Zbořilová, 13 let
Byl zimní čas a všude kolem se rozprostíralo bílé ticho tvořené vločkami čerstvě napadaného sněhu.Malá veverka zrovna vylézala ze svého domečku v dobře ukryté kotlině starého dubu.Vyděšeně zírala na ten bílí,studený povlak co přikryl zem,větve i keře.Zimu zatím nezná,tak proč by se jí měla bát?!Neví,jak umí být krutá a nelítostná....Zásoby má dobře ukryté v zemi,takže se hladu bát nemusí!! /odmlka/
Po Novém roce uhodily mrazy.Lidé si oblékali kabáty,rukavice a šály,ale i přesto do mrazu zbytečně nevycházeli.Vítr si pohrával se sněhem,kterého bylo každým dnem víc a víc.
Malá veverka přeskočila rychle a zmateně z větve na větev a huňatým ocáskem smetla sníh na kolemjdoucí,teple zabalený,pár.Její schované zásoby jsou pod silnou vrstvou sněhu.Za normálních podmínek by si potravu našla po čichu,ale ten jí zradil!!Bez něj jen stěží najde své zásoby potravy... Krmítka jsou vybraná a holubi se o svou potravu nedělí.Ač se veverka snaží sebevíc,nic k potravě nenašla.Je hladová,zmatená a hlavně promrzlá!Po celodenním bezúspěšném hledání něčeho k snědku se vrací zpět k sobě do hnízda,přikryje se svým huňatým ocáskem a usne.velké mraky ženoucí se po obloze nevěstí nic dobrého.
/odmlka/
Toho večera teplota klesla hluboko pod bod mrazu.Celý večer sněžilo a ostrý vítr dul.Zima nedá nic zadarmo a potravu už vůbec ne.Té noci ukázala svou temnou stránku.Malá veverka usnula a nikdy víc se již neprobudila-zmrzla.Té osudové noci si krutá zima vzala svou další oběť.....
Eva Břicháčková, 12 let
Veverka Zrzka
Naše veverka Zrzka, má velmi ráda prcka.
Prcek není veverák, ale je to strom ořešák.
Chodí na něj každý den, plní si tak tajný sen.
Být přece najezen, líbí se Zrzkám všem.
Jednou se to překazilo, do rána tam bílo bylo.
Ani jeden oříšek, zmrzlý měla kožíšek.
Zima, zima tuze byla, veverka se nachladila.
Našel jí tam černý pták, přiletěl tam jen tak tak.
Vzal jí k sobě do hnízdečka, do postýlky, do teplíčka.
Přečkala tam celou zimu od prosince do únoru.
Pavla Vávrová, 11 let
Veverka
Veverka má krásnou, jemnou, zrzavou či černou srst,
přesto se jí však nikdy nedotkne tvůj prst.
Ona je totiž velmi plaché zvíře,
přesto nepatří za mříže.
Veverku můžeš sledovat jak skáče vesele na stromech,
nikdy ale nenajdeš ji v temných lomech.
Veverka na stromech hledá, kde by našla vhodnou plodinu,
aby mohla nakrmit svou početnou rodinu.
Víte nač má dlouhý ocas?
Ne?
Inu proto, aby mohla plachtit tak,
jak to dovede s křídli pták.
Kateřina Knappová,12 let
Jak se veverka naučila létat a proč jsou veverky černé
pohádka
Byl podzim, foukal studený vítr, listí ze stromů už úplně opadalo a nebe bylo pořád zatažené. Veverka se vůbec netěšila na zimu. Jednou při čtení dobrodružné knížky se veverka rozhodla, že se na zimu odstěhuje do teplých krajin. Byla to krásná, malá, zrzavá veveřice. Dohodla se s kamarádkou kachnou a jednoho dne nasedla na její záda a odletěla s ní do Afriky.
V Africe bylo krásné teplíčko. Veverce se tam moc líbilo. Poděkovala kachně a šla do prvního zvířecího hotelu. Hotel byl překrásný, a tak se ubytovala. Měla báječný velký pokoj: byla tam koupelna s velkou vanou, obývací pokoj s televizí, ložnice s luxusní postelí a kuchyň se všemi věcmi, na které si veverka jen vzpomněla. “ Celýpůlrok! Hurá! Hurá!Hurá!” zajásala veverka.
Hned první den šla do největšího obchodního centra a koupila si oříšky,med,mléko a plavky.Byly to nádherné plavky. Měly na sobě různobarevné kytičky, jednu vedle druhé. Veverka z nich byla nadšená. Druhý den se veverka rozhodla,že si půjde zaplavat. Oblékla si svoje nové plavky,vzala si pár oříšků, kdyby měla hlad, mléko, kdyby měla žízeň, a šla. Když tam přišla, uviděla něco, o čem se jí nikdy nesnilo. Moře bylo krásně čisté , a tak když se veverka potopila pod hladinu, viděla malé pestrobarevné rybičky, jak si hrají na babu. Pláž byla také nádherná. Byla celá pokrytá jemným písečkem, který byl rozžhavený od sluníčka. Veverka si pláž velmi oblíbila a chodila tam každý den. Prostě si užívala krásné koupání aopalování . A tak to chodilo po celý čtvrt rok . Navštívila také pár památek, muzeum vykopávek, pyramidy, ale také byla v Safari parku. Projela se tam v džípu a poznala spoustu zvířat,která nikdy předtím neviděla. A pak zase hop, hop na pláž. Prostě Afrika byla skvělá! Veverce se tam moc se líbilo.
Jednou viděla ve městě krásné zrcadlo. Bylo ozdobené spoustou blýskavých kamínků . “Podívám se do něj a uvidím, jak vypadám. Když budu krásná, koupím si ho.” A tak se šla na to zrcadlo podívat. Koukla se do něj, a zděsila se. “Propána, já vypadám !” Byla podivně čokoládově hnědá. Rozhodla se,že si přesto to zrcadlo koupí. Když pak přišla domů, našla si ve svém pokoji místečko a tam si zrcadlo pověsila. Den ode dne byla opálenější. Tedy černější a černější.A veverce se to začalo líbit, jak je černá.
Když půlrok dovolené v Africe uběhl, veverka se rozhodla, že tam zůstane. “Určitě je lepší být celý rok v teple, než se schovávat před zimou.” Šla to říct kachně. Kachna jí to vymlouvala, jenže veverka se nedala. Byla trošku tvrdohlavější, ale kachna si myslela , že ji přesto musí přemluvit. Vyprávěla jí o domově. Ale veverka jako by neslyšela a neviděla. Trvala na tom, že v Africe zůstane. Protože kachna měla nejvyšší čas, tak musela odletět. Veverka jí zamávala na rozloučenou.
Další dobu se veverka měla jako v ráji. Cestovala, koupala se a na svou rodnou zemi si nevzpomněla.Když první měsíc uplynul, veverce se najednou začalo stýskat. Stýskalo se jí po krásné voňavé travičce, po mechu a kapradí, po velkých sladkých oříškách, po listnatých a jehličnatých stromech, po lidech, kteří mluví česky a povídají si s ní, když jdou do lesa na houby, a po kamarádech zvířátkách. Prostě se jí začalo stýskat úplně po všem. Už se nemohla dočkat, až se kachna vrátí a odletí pak domů i s ní. Šla si lehnout, ale celou noc přemýšlela jenom o tom, jak se co nejdříve dostat z Afriky do svojí rodné země. Potom smutná a vyčerpaná usnula.
Když se ráno probudila, šla se nasnídat. Najednou ji to napadlo! Viděla ptáky, jak létají, a hned se rozhodla, že se musí také naučit létat. Hned po snídani šla hledat vhodné místečko, kde by se mohla učit létat, aby se nezranila. Nakonec našla velký les, tedy spíše prales. Vylezla na palmu a začala skákat ze stromu na strom. Vůbec to nebylo jednoduché, pořád padala a padala. Začalo se stmívat, a tak veverka šla domů, ale byla pevně rozhodnutá, že sem bude chodit tak dlouho, dokud se to nenaučí.A opravdu. Chodila do lesa každý den, jen aby se naučila létat a mohla odletět domů. Dlouhou dobu se jí to nedařilo. Měla spoustu modřin a šrámů, ale nevzdávala se. Po nějakém čase a mnoha nepodařených pokusech se naučila používat ocásek jako kormidlo, také dokázala natáhnout všechny čtyři packy a použít své tělíčko jako padák. A tak se jí podařilo nejenom doskočit z větve na větev, ale i doplachtit ze stromu na strom. Byl to úžasný pocit! Létala! Jenže on to doopravdický let nebyl. Pochopila, že bez křídel toho víc nedokáže. A i když to byl úžasný pocit, tak takovou dlouhou cestu, jaká ji čekala domů, by se jí uletět určitě nepodařilo.
Ale po domově se jí stýskalo čím dál tím víc. A tak se veverka musela podívat po své kamarádce kachně a znovu ji poprosit, jestli by ji nevzalana svých křídlech zase zpátky domů. Po několika týdnech vyptávání a hledání svou kamarádku skutečně našla. Pěkně ji poprosila: “Milá kachničko, moc se mi stýská po domově a po kamarádkách veverkách. Budeš tak moc hodná a vezmeš mě domů?” Kachnička byla moc milá a tak povídá: “Sbal si kufry, veveřičko, příští týden plánujeme pravidelný let na lince Afrika – Čechy!” a usmála se. Veverka běžela do hotelu a rychle si sbalila všechny svévěci.Potom se vydala nakoupit nějaké dárky pro své kamarády a už se moc těšila domů. Koupila různé barevné šátky, plavky a typické dárky, které připomínaly Afriku.
Let proběhl bez problémů, vyprávěly si různé vtipy a nové říkanky, které se veverka v Africe naučila. A tak se veverka po dvou týdnech cesty vrátila zpátky do českého lesa. Bylo jí tam moc dobře. Rozdala všechny dárky, které nakoupila, a vyprávěla kamarádům vše, co zažila. Zvířátka byla nadšená. Hlavně malým veveřičkám se moc líbil veverčin nový černý kožíšek a moc toužily být taky tak krásně opálené. A co teprve když zjistily, že veverka umí lítat skoro jako pták! Všechny veverky se chtěly naučit létat, a proto si veverka založila školu létání, kde učila mladé i staré veverky létat ze stromu na strom. Netrvalo dlouho a k veverce do školy začaly chodit i veverky z dalekých lesů. Potom už to bylo jednoduché, z každého lesa vždy vyslali jednu nebo dvě veverky do nové školy létání a ty se naučily létat. Když se vrátily do svého lesa, učily další veverky jak létaní, tak jim taky nabízely pobyt v Africe u velkého, slaného moře. Kachna si totiž založila cestovní kancelář a pořádala každou zimu krásné zájezdy do tepla. Odvážná zvířátka tak mohla odletět do Afriky. Nejčastěji to byly veverky, protože ty jsou nejzvědavější, ale našly se i myšky, lasičky a jiná malá zvířátka. Ti všichni odlétali do teplých krajin, kde se opalovalia užívali si sluníčka.
Od těch dob veverky umí létat a když potkáte nějakou černou, určitě seprávě vrátila z africké dovolené.
Lucie Daňhelovská,12 let
JAK PŘIŠLA VEVERKA K ZRZAVÉMU KOŽÍŠKU
pohádka
Dříve byly veverky pouze bílé jako sníh. V jednom borovicovém lese žila veverka jménem Bělka. Její bílý kožíšek se jí ale nelíbil, zato červený nebo černý by nosila moc ráda.
Jednou brzy ráno vyskočila Bělka na větev stromku borovicového lesíku. Les patřil myslivci, který spolu se psem Mortem střežil svých 958 borovic.
Bělka měla to ráno veliký hlad. Seskočila z větve a hopkala si najít nějakou snídani. Kličkovala lesní mýtinou, když tu najednou spatřila u tůňky veveřáka. Dávno už ho znala. Jmenoval se Dumbo, to proto, že měl krásnou dumbo barvu.
“Dnes máš krásnější kožíšek než kdy dřív, takový uhlazený a lesklý”, řekl směle Dumbo Bělce, “jsi bělejší než sníh.” Stydlivá Bělka zrudla. Nechtěla být bílá, chtěla mít červenou nebo černou barvu.
“A ty máš zase krásně červené oči”, podotkla, “takový bych chtěla mít kožíšek.”
“No vidíš, nemáš k tomu daleko,” usmál se Dumbo,”jsi rudá jako rak a i tvé chlupy začínají rudnout.”
V tom se ozvalo : “Haf, haf!” Štěkání se blížilo k oběma veverkám čím dál rychleji. Dumbo vzal nohy na ramena a hned za ním Bělka. Ta ho doběhla, ale Dumbo na Bělku zajíkl:
“Musíme se rozdělit, jinak nás ten pes chytí oba”a odběhl od Bělky. Bělka uháněla za čumáčkem, co jí nohy stačily. Klacíky a stébla trávy, kterou sekáč minulý týden posekal, se jí pletly pod tlapky. Na mýtině nebyl jediný strom, na nějž by mohla vyšplhat. Pes byl od Bělky už jen pár metrů. Veverka před sebou uviděla úzkourezatou rouru. Neváhala a skočila do ní. Pes přiběhl a pokoušel se do roury dostat všemožnými způsoby : čumákem, packou i ocasem.
“Morte, Morte,” volal na dogu myslivec. Jakmile pes uslyšel hlas svého pána, vrátil se k němu.
Bělka se neodvážila z roury vylézt. Ale pak uslyšela, jak někdo šeptá :
“Bělko, jsi tam ? Ozvi se.”
“Dumbo !”zaradovala se Bělka a vylezla ven z roury. Dumbo na Bělku zíral s tlamičkou dokořán.
“Bělko, ty jsi…..”
“Co jsem ?” nechápala Bělka.
“Jsi jiná, máš takovou ….červeno černou barvu.”
Bělka mu nevěřila. Tak společně dohopkali až k tůňce, kde se na sebe Bělka podívala do vody.Totiž to, že zrudla, a potom to, že se schovala do roury, která byla celá od popela, způsobilo, že byla Bělka zrzavá.
“Huráááá! Mám červeno černý kožíšek. Takový jsem vždycky chtěla.” Objala Dumba radostí a potom společně odhopkali, aby to oslavili. A jestli neumřeli, tak to slaví dodnes.
Kristýna Chajdová,13 let
JAK VEVERKA ŽOFKA K HUŇATÉMU OCÁSKU PŘIŠLA
pohádka
Před mnoha lety žila veverka, která se jmenovala Žofka. Byla moc hezká, černá s kraťoučkým ocáskem a hnědýma očima
Jednoho dne si veverka Žofka řekla : “Půjdu na oříšky, abych měla dost zásob na zimu.” A jak tak hledala, najednou zbystřila něco lesklého na zemi. Byl to malý prstýnek s červeným kamínkem. Patřil holčičce Marušce. Maruška byla moc smutná a plakala, když prstýnek ztratila. Žofka si pro prstýnek skočila a nasadila si ho na ocásek. Byla na sebe moc pyšná a honem se běžela pochlubit svým kamarádům a kamarádkám.
Druhý den šla Maruška s maminkou parkem po úzké cestičce.
“Mami, já jsem ten prstýnek ztratila asi někde tady.”
“No tak to bys ho tady měla začít hledat.” Sotva to maminka dořekla, zahlédla Maruška veverku s prstýnkem na ocásku. Rozběhla se za ní a začala na ni křičet :
“Stůj, počkej , vždyť máš můj prstýnek!” Pak po Žofce skočila.
“Mami, chytla jsem ji!” vykřikla Maruška a pak řekla veverce :
“Dej mi ten prstýnek, ten je můj!”
“Nedám, už je můj, našla jsem ho pod stromem.”
“Když mi ho dáš, tak ti…..učešu kožíšek.”
Veverka Žofka se podívala na kožíšek a odpověděla :
“Já mám kožíšek pěkný, nepotřebuju ho učesat.”
Chudák Maruška už si nevěděla rady.
“Ale máš takový malý zplihlý ocásek, mohla bych ti ho hezky načesat.”
Žofka se podívala na ocásek a nerada si přiznala, že je to pravda.
“Tak dobře, ale musí to být hned.”
“Ale já si musím, veverko, skočit domů pro hřeben, musíš na mě počkat.”
Žofka tedy čekala a už se nemohla dočkat. Čekala až do nejhlubší tmy, ale prostě ne a ne se dočkat. Maruška nepřišla.
Maruška přišla až další den a veverka Žofka byla moc naštvaná a ani s Maruškou nepromluvila.
“Žofko, mně už maminka nedovolila sem jít, už bylo moc pozdě. Ale podívej, jaký krásný hřeben nesu.” Pohled na hřeben Žofku trochu obměkčil, a tak se Maruška dala do práce. Žofka byla moc netrpělivá, že to trvá moc dlouho. Ale když už to bylo hotové, tak to bylo moc hezké.
Večer Maruška vyprávěla mamince a tatínkovi, co s veverkou zažila, a ráno utíkala zase za Žofkou. Jak veverka uviděla Marušku, skočila jí do náruče a vyprávěla jí, jak je ten ocásek praktický, že se jí moc líbí a že se jí moc hodí. Maruška byla velmi šťastná a moc se smála.
Po této nešťastně hezké situaci se obě skamarádily a Maruška si se Žofkou chodí vždy po škole velmi ráda hrát. Také jí půjčuje na ozdobení ocásku svůj prstýnek. Jsou to dobré kamarádky.
Tak a teď už víte, jak veverky k huňatým ocáskům přišly, protože nová veverčátka se už začala rodit s praktickými, načesanými ocásky.
Filip Chytka, 11 let
VEVERKA
Veverka je hlodavec.Veverčích druhů je velký počet. Ty,které žijí na stromech,si budují doupata v dutých kmenech nebo ve větvích.Veverka mívá dvě obydlí.To pro chladné dny je měkce vystláno listy a kůrou.Druhé,které má pro horké léto,je vzdušnější.Veverky tráví spoustu času hledáním potravy,například ořechů a různých bobulí.Potravu ukryjí stranou od doupěte nebo ji zahrabou pod zem.Jejich zásobárnu nesmí nikdo jiný najít! Pokud veverka narazí na ptačí hnízdo s vajíčky nebo mláďaty, zpestří si jídelníček masitým soustem.Zdržuje se v korunách stromů, po nichž dovede šplhat jako akrobat.
Pomocí ostrých drápků se udrží i na hladké kuře kmenů, pobíhá po nich všemi směry a ani 4m dlouhé skoky jí nedělají potíže.Tyhle opičky našich lesů,rezavé,hnědé nebo černé,si na stromech budují a v nich vychovávají 2 až 3krát ročně mláďata.Teprve za měsíc otevřou oči,obrůstají srstí a až za další měsíc mohou samostatně opustit hnízdo.
Nejnebezpečnějšími nepřáteli veverek jsou jestřáb a kuna lesní. Jestřábi se veverek zmocňují bleskovými překvapivými útoky, když se odváží příliš daleko na vnější stranu korun stromů. Kuna lesní se svojí hbitostí veverce plně vyrovná. Kuny pronásledují veverky ve větvích, které sice lehčí veverku lépe unesou, ale kuna dokáže skákat na větší vzdálenost. Protože jsou veverky aktivní ve dne, je možné způsob jejich života dobře pozorovat. Pohybují se s neuvěřitelnou obratností v korunách stromů, přeskakují bez váhání na vzdálenost několika metrů. Můžeme se s nimi setkat v podstatě kdekoli, kde se vyskytují jakékoli stromy a keře.
Petr Stříbrný, 11 let
Zima
Byla jednou jedna veverka jménem Terka. Měla malé hnízdo na stromě u rybníka. Hned naproti ní žila další veverka. Jmenovala se Anetka. Obě se spolu hodně kamarádily. Anetka byla starší, a proto také rozumější. Terka byla spíš tvrdohlavá. Od nikoho si nenechala radit. Třeba když si stavěla hnízdo. Anetka jí chtěla poradit, jak zařídit, aby v hnízdě měla větší teplo. Ale Terka jí vůbec neposlouchala. Postavila si ho podle svých představ a nezajímalo ji, co si myslí druzí. Takhle to chodilo každý den.
Začal podzim a Anetka si dělala zásoby na zimu. Terka si je nedělala. Říkala, že když jsou oříšky a jadérka teď, budou i v zimě. Anetka ji přemlouvala, ale Terka si nedala říct. Přišla zima a napadl první sníh. Anetka si vlezla do domečku. Byla v teple, takže nechodila ven. Zato Terka chodila ven každý den. Hledala si potravu. Jenomže najednou už nikde nebyly oříšky a jadérka, všude byl jen bílý sníh. Terka hledala a hledala, nakonec nic nenašla. Vlezla do domku, ale byla tam zima jako venku. Nevěděla, co má dělat. Celá zesláblá se vydala za svojí kamarádkou. Anetka ji ráda vzala k sobě domů a dala jí najíst. Terka pak zůstala u Anetky celou zimu.
Veverka Terka se poučila, každý rok už si dělala zásoby a nechávala si poradit od zkušenějších.
Klára Sandmanová, 11 let
Veverčí pohádka!
Tento příběh je o veverce jménem Eliška Zrzavá,která jako ostatní veverky prožívá útrapy života!
1.část: Eliška shání jídlo!!!
“Á to je,ale ráno” řekla si Eliška, když vstala.”Dala bych si něco na zub,ale zapomněla jsem, kam jsem ty oříšky dala?!”
(byla zima a veverka měla jen to, co si uložila).V lese,na hřbitově,na nějaké zahradě,v parku? Přemýšlela jak jen mohla,ale nemohla a nemohla si vzpomenout. Nakonec řekla:Já je asi nikdy nenajdu…
Moment, něco cítím.” A hopkala ze stromu na strom za tou vůní-přitom trochu směšně hýbala ocáskem a říkala si :” Doprava, doleva a padák dolů.Konečně, řekla si, když dorazila na místo,odkud ta vůně vycházela.Byl to velikánský dutý pařez plný oříšků a kus od něj byla sušená houba.”To je ale dobrot”!
Poučení:veverky jsou aktivní ráno (a v pozdním odpoledni),jejich ocas jim neslouží na parádu ani na nic podobného,ale jako kormidlo a padák,nepamatuje si kam dala své zásoby na zimu,hledá je po čichu,umí si i sušit houby.
2.část: Veverky v nebezpečí-kuna!!!
A tak se na to vrhla-Samozřejmě nesnědla všechno,potom se vrátila k ostatním.Hráli si na honěnou v korunách stromů…
Ale najednou se všichni rozutekli. Eliška nevěděla, co se děje…
Otočila se a… “áááááááááááááááááááááá” křičela :”Kuna je tam kuna”potom rychle utíkala do svého zimního hnízda.
“Uf,to bylo o fous”! ještě jí silně tlouklo srdce a zrychleně dýchala ,už ale už byla v bezpečí!!!Našla si jeden oříšek a najedla se.Když se uklidnila ,vyšla opatrně ven. Žádná kuna už tam nebyla.Vydechla si a šla za ostatními ,kteří si už zase bezstarostně hráli.Když viděli Elišku,hned se seběhli a chtěli ty hrůzy vyprávět. Eliška jim tedy vyhověla.Všichni byli napjatí až na půdu, i když to nakonec dobře dopadlo.
Poučení:veverčím úhlavním nepřítelam je kuna,veverka má jedno zimní hnízdo a několik letních.
Dodatek:veverka doskočí až 4 metry daleko.
3. část
Nová “kamarádka”
Mezi veverkami nastalo pozdvižení-Přišla nějaká nová veverka- jmenuje se Katka Popelavá.Všude si o ní povídají a proč?
Není totiž jako ostatní,není ani zrzavá ,ani hnědá a také není do černa.Je šedivá “Proto jí říkají Popelavá.”řekla Alice-Eliščina kamarádka “A je také mnohem větší než my.”dodala Eliška.Hned se kolem ní seběhli,ale skamarádila se jen s Pavlou.Večer,když všichni šli spát,zaslechla Eliška zvláštní zvuky,šla se tedy radši podívat. A co neviděla:ta nová Katka se prala s Pavlou,protože byla mnohem větší,tak Katka vyhrávala.Eliška se lekla a zavolala: “Póóóómóóć!!!”Katka přestala mordovat Pavlu a utíkala za Eliškou.
To už se naštěstí seběhli ostatní a Katku vyhnali.Nic jí však neudělali,nejsou tak ošklivé.Dopadlo to dobře.Jen Pavla měla trošku pochroumanou packu, ale to se spraví.
Poučení:ze severní Ameriky sem byla zatažena veverka popelavá,která je větší a agresivnější a je možné,že za 30-40 let naše veverky doslova vyhubí.Naše veverky jsou zrzavé, hnědé až černé.
Alice Středová 8 let
Zoufalá veverka
Byla jedna veverka, která neměla pro svá malá veverčátka nic k jídlu.Pořád ne a ne najít něco k snědku.
Hledala úplně všude. U datla doktora na stromě, u ježka v listí, v mechu a tak podobně. Veverčák se ani nehnul, protože mu auto trošku přejelo ocas a ono ho vždycky všechno moc bolí. Chudák veverka už byla úplně zoufalá, ale najednou uviděla houbu, o které si myslela, že je asi jedovatá. Přece jenom ji sebrala a dala ji tomu veverčákovi, ať rozhodne, jestli je k jídlu. Veverčák neměl o houbu zájem, protože vůbec nejedl. Veverka najednou zahlédla jinou veverku, která si brala z dutiny stromu své letní zásoby. Hned tam doběhla a přinesla trochu jídla pro svá hladová veverčátka. Věděla, že krást se nesmí, ale nemohla přece nechat své děti zemřít hladem, když si samou starostí nemohla vzpomenout, kam své letní zásoby uložila. Umínila si, že až je najde, vše druhé veverce vrátí.
Maciré Rossová a Jana Pencová 8 let
O veverce
Byla jednou jedna veverka a ta se jmenovala Zrzečka. Měla tři kamarádky, Ivetku, Táňu a Lenku. Ty si spolu hrály. Ivetka sbírala oříšky a houby.Táňa sbírala peříčka a mech a Lenka vařila všechno, co nasbírala Ivetka. Abychom nezapomněli, hrály si na princezny, na honěnou a na schovávanou. Bydlely v malém, ale krásném hnízdě. Jednou šly na procházku do lesa. Potkaly myslivce. A jéje, když se stalo, že je chtěl chytit, tak utekly. Zabloudily. Šly zpátky, ale nevěděly, kde jsou. Našly krásný strom. Byla tam peříčka, houby a taky mech. Byly tam hrnce a taky různé talířky a také skleničky. Uviděly jednu zahrádku, rozhodly se, že tam na jedné straně budou pěstovat květiny a na druhé straně houby a keř lísku. A tak žily šťastně v tom novém stromě až do smrti.
Jaroslav Kala 8 let
O veverce, která se stala atletistkou
Byla jednou jedna veverka a ta vstávala v půl osmé. V půl osmé vstala a šla pro oříšky, pak se vrátila a najedla se a pak šla spát. Ale pak slyšela kunu, přeskákala stromy a utíkala, utíkala, až se dostala do neznáma. Uviděla plot, na něm bylo napsáno, že se koná běh. Přihlásila se do té soutěže. Za týden si všimla, že je napsaná na tom plakátě, najednou se zaradovala a pak se podívala, že se ten sport koná zítra, a tak šla spát, byla strašně rozrušená, a tak zkusila usnout. Ráno už se připravovala na sport, tak šla cestou na stadion, byla tam a zrovna byl skok daleký. Bylo pět sportovců, jeden skočil a byl Rus, skočil 2 m 3 cm. Druhý to byl Američan a ten skočil 2 m 4 cm, třetí skokan byl Švéd a ten skočil 1 m 12 cm, čtvrtý skokan byl Němec a ten skočil 3 m a 9 cm, pátá byla atletická veverka a ta byla první. První byla veverka, druhý byl Němec, třetí byl Američan a tak se stala veverka atletistkou a po roce se zase přihlásila, ale v běhu. Běželi čtyři běžci a tak běžela o závod, byla druhá, pak předběhla jednoho a byla první. Vyhrála dvě medaile a tak to skončilo.
Koťátková Adéla, Matuštíková Marie
14 let
VEVERKA
Vycpaná veverka vyskočila ven,
doskočila do dalekého dolíku Doubrava.
Ve vesnici vysypala Václavovi vločky.
Zvolal: "Zrzavé zvíře zobe zrní!"
Václav viděl veverku ve vločkách,
přitom pojídal pomeranč porostlý plísní.
(aliterační báseň)
Smetana Tomáš
12 let
VLK A VEVERKA
V lese žila veverka. Vysoko v koruně stromu si vystavěla hnízdo a shromažďovala si v něm oříšky. Byla přátelská k ostatním zvířátkům z lesa, a proto i velmi oblíbená.
To bylo ale trnem v oku vlkovi, který se cítil být králem lesa. Nastražil na veverku past – vyhrabal pod stromem, kde bydlela, hlubokou jámu. Zakryl ji chvojím a listím. Umanul si, že veverku vyleká, ta do propasti spadne a pak si na ní pochutná.
Jednoho dne byl hon. Myslivci ze širokého okolí táhli lesem. Vlk zrovna pospával, když ho probudil štěkot loveckých psů. Rozespalý se dal na útěk. Psi se blížili. Vlk kličkoval mezi stromy tak dlouho, až do jámy připravené pro veverku sám spadl.
(bajka)
Kubínová Veronika
14 let
Veverka Eli
Žila byla kdesi v kmeni
veverka jménem Eli.
Eli byla ošklivá,
však zvířaty oblíbená.
Byla velmi šlechetná,
pro všechny vždy ochotná.
Nastaly Vánoce
svátek nejkrásnější
lechtivý chladivý vánek
a sníh krásně se třpytící
bílo všude... i u Eli.
Krása není vše,
i když před ní ledy tají,
venku přeci pořád sněží---
Jednou náš svět vyhyne
a veverky s ním,
chlad nám těla pokryje
nebude už sníh...
Ani Vánoce, pocit u zahřáté pece,
ani veverka v zasněženém kmeni,
veverka jménem Eli.
(báseň)
Kateřina Nováková, 13 let
Pražská veverka
V jednom veverčím království žila nádherná veverka jménem Zuzanka. Byla to malá chudá veverka, která žila sama v malém domečku na stromě.
V jejich království žil také mocný král Oříšek II. s královnou a s jejich synem Zrzkem. Veverčí syn Zrzek byl nafoukaný, na co si vzpomněl, to dostal. Když byl princ velký, jeho královští rodiče to nevydrželi a poslali ho do světa.
Šel, šel a šel. Zrzka už bolely nohy, sedl si a sám sobě si stěžoval: “Au, to jehličí píchá, proč mi s sebou nedali kočár s peřinami!” Právě šla okolo Zuzanka a slyšela ho. Smála se a princ ji slyšel. Křičel za ní: “Hej, ty, co se mi směješ? Já jsem princ, pojď se mi poklonit!” “To mě ani nenapadne, ty náfuko!” reagovala Zuzanka. Princ byl rozčilený, ale sám sobě říkal: “Mám tu být sám, nebo se jí omluvit?” Princ se raději omluvil. Obě veverky se skamarádily. Zuzanka si vzala ze svého domečku několik věcí a šli se Zrzkem do světa spolu.
Šli přes sedmero kopců, sedmero řek, až došli do země, kde vládl zlý čaroděj Barnabáš. Všechny veverky se ho bály. Zlý čaroděj vykouzlil sovu, která hlídala jeho království. Měl Knihu kouzel, kterou neukazoval ani zlým skřetům, kteří mu sloužili. V tomto království se vyvyšovaly obrovské skály, kde měl ukryté svoje srdce, aby ho nikdo nemohl přemoci.
Když Zrzek se Zuzkou došli k městečku, všechny veverky je prosily, aby zničili zlého čaroděje Barnabáše. Zrzek řekl: “Jeho srdce je ukryto ve skalách, není možné ho najít. Zuzanka Zrzkovi pošeptala, že by se o to mohli spolu alespoň pokusit. Oba souhlasili.
Hned druhý den ráno vyšli do skal a hledali celý den. Večer si lehli a spali. Přesně o půlnoci k nim přišli skřeti a chtěli unést Zuzanku. Omráčili ji, když v tom se Zrzek probudil. “Pusťte ji!!!” Dali se do boje. Zuzanka se probudila. Slyšela jen: “Bum, bác, au…!” Rychle přiběhla, aby zjistila, co se děje. Vtom přiletěl čaroděj. Chtěl kouzlit, ale Zuzanka mu rychle vzala z rukou Knihu kouzel a začarovala čaroděje, sovu i skřety v kameny.
Celé království rozkvetlo. Ze sídla zlého čaroděje se stal krásný zámek. Veverky byly šťastné a prohlásily Zrzka a Zuzanku za krále a královnu. Celou zem nazvali Zrzek se Zuzankou za ”Pražské veverčí království”.
Zuzana Kovaříková, 14 let
Veverky v ohrožení
Sedí tiše v koutě stromu,
má ale zlomenou nohu.
Její oblíbené místo v lese –
už jen vzpomínka vzduchem tiše se nese.
Jsou lidé hodní a zlí,
ti zlí jí ublížili, ona to ví.
Vzali jí její domeček z dříví,
a jen hlas srdce zůstal – je dunivý.
Už nemá ani rodinu veselou,
jsou v muzeích za náhražku umělou.
Tuto krátkou básničku
chci vám všem poslat jako zprávičku.
Neničte životní prostředí,
vezměte si své nářadí.
Postavte veverkám nový dům,
a pro včely třeba i krásný úl.
Jan Hubáček – 10 let
Příběh o veverce
V jednom lese borovém
na stromě vysokém
kdysi žila byla
veverka Míla.
Zvědavá byla velice,
honila i zajíce.
Skákala si hop sem hop,
dováděla jak lidoop.
A jako mnoho jiných veverek
měla kožich plný breberek.
Nebyly to vešky,
ale krvežíznivé blešky.
Ježek se jí smál,
dokud jich pár neschytal.
Drbat se pak nestačil,
až si tlapky otlačil.
Aby se Míla blešek zbavila,
šampon Ortosan si koupila.
Kožíšek pořádně proprala,
blechy z něho vyhnala.
Po koupeli měla velký hlad,
oříšky si začala vybírat.
Nosila je z tajné skrýše,
na hostinu do své chýše.
Když snědla půlku velkého ořechu,
vlezla do postýlky ve svém pelechu.
Předtím si zoubky ještě čistila,
aby spala tvrdě jak činčila.
Se západem sluníčka
noc začala příchodem měsíčka.
Moudrá sova klovla na zvonec
a tohoto příběhu je konec.
Viktória Šupšaková, 10 let
ZPOVĚĎ VEVERKY ZRZKY
Dobrý den. Já jsem veverka Zrzka. Znáte přece veverky, nebo ne? My veverky jsme taková malá, chlupatá zvířátka, která bydlí na listnatých nebo jehličnatých stromech v lesích. No některé mé sestřičky a bratříčci bydlí také v parcích nebo zahradách, ale těch není hodně, alespoň já jich hodně neznám. Já osobně bych se například bála bydlet v parku. A teď vás jistě napadne otázka, proč bych se bála bydlet v parku? Protože jsem malá, a v parku je hodně velkých lidí, psů a koček! Lidi dělají hluk, pokřikují na nás, a zase psi a kočky by nás mohli i sníst! A já samozřejmě nechci, aby mě někdo snědl, a určitě ne hned tak po ránu, a ještě když je tak hezký slunečný den.My veverky jsme totiž čilé hlavně hned po ránu a v pozdním odpoledni. Přece ani vy by jste nechtěli, aby vás hned po ránu někdo snědl, a hlavně když vypadá, že bude hezky. Nebo se snad mýlím? Myslím, že ne.
Ale pojďme dál. Můj domeček mám moc vysoko, aby jsem byla v bezpečí.Protože já jsem malé zvířátko, ale to jsem již řekla na začátku. Jsem dlouhá jenom necelých 20 oříšků. Proč na mne tak koukáte? Vy nevíte, co jsou to oříšky? Oříšky jsou přece malé hnědé kuličky, které my, veverky, jíme. A jíme je moc rády, protože jsou moc chutné a zdravé. Samozřejmě, že kromě oříšků sníme i něco jiné, jako jsou třebas plody, houby, výhonky a pupeny stromů, semínka či šišky, no a občas si taky dáme i nějaký hmyz, ptačí mládě nebo vajíčko, ale to jenom zřídka. Ale zase zpátky k oříškům. Pro vás, lidi, je našich 20 veverčích oříšků asi tak 29 vašich člověčích centimetrů. Ale kdybych se změřila i s mým ocáskem, tak bych byla ještě delší o dalších 16 veverčích oříšků, pro vás lidi vašich 24 člověčích centimetrů.
A jelikož jsem tak malá, tak samozřejmě že nemůžu být ani moc těžká, i když být těžká jako 250 oříšků, to již při létání dá skutečně moc zabrat. No já samozřejmě nevážím 250 oříšků, ve skutečnosti jsem štíhlá a vážím jenom 175 oříšků. To víte, veverka si musí dát pozor na to, jak vypadá a kolik váží, protože při skákání by se ji to pak mohlo vymstít. A taky by se mohlo stát, že bych si pak nenašla žádného veverčáka. Ale zase musím říct, že ve skutečnosti jsme my veverky samotářské stvoření. A na vdávání mám ještě času dost. No to jsem opět odbočila. Vy zase nevíte, co je to být těžká jako 250 oříšků. To je asi jako vašich člověčích 500 gramů.
No pojedeme dál. Že nevíte, k čemu mi slouží ocásek? Tak ocásek mi slouží jako padák, ale hlavně jako kormidlo, když zkáču z větve na větev, a to někdy i do dálky 260 veverčích oříšku! Ach jo, zase jsem zapoměla, že vy to neměříte v oříškách, ale v člověčích metrech. Tak pak by to byly 4 člověčí metry, ale samozřejmě, jen když se mi to povede. Zase se ale musím skromně přiznat, že se mi to povede takřka vždy. Jinak bych spadla z mého vysokého stromu, a mohla bych si ublížit.No díky mým silným zadním nohám, dlouhým prstům s drápky, výtečnému zraku, ale hlavně mému huňatému ocasu se to nestává až tak často.
A ještě několik slov o mém kožíšku. Já mám kožíšek rezavý. No některé z nás můžou mít kožíšek také šedý, tmavěhnědý, ale i černý s bílým bříškem. A v zimě nám dokonce na uších narostou nádherné štětičky chlupů. To nezávisí od módy, jak vás jistě jako první napadlo. My veverky se neoblékáme dle módy, ale dle našeho okolí, a také dle toho, jestli žijeme v nížině nebo ve vyšších polohách. Protože náš kožíšek nás chrání nejenom před zimou, deštěm a chladem, ale také před našimi nepřáteli. Vy nevíte, kdo a proč jsou naši nepřátelé? Možná vás taky napadlo, jak takové malé, milé, chlupaté a hezké zvířátko může mít nepřátele? Bohužel, je to tak! I my, mírumilovné veverky, máme nepřátele! Ale to není proto, že jsme jim ublížili, nebo snad udělali něco špatného. To my veverky neděláme! Důvod je zcela prostý. Oni nás totiž chtějí sníst! A možná by jste chtěli vědět, kdo je našim největším nepřítelem? Tak kromě některých špatných lidí, ale těch je naštěstí jen málo, jsou to hlavně kuny a dravci.
Již jsem se několikrát zmínila o mém domečku. Tak můj domeček, jak jste již jistě pochopili, se nachází na vysokém stromě. Proč na vysokém, to již také víte. Ale ještě nevíte, jak můj domeček vypadá. Můj doměček, tak to je jedna velká díra v stromě. Vy lidé by jste tomu možná řekli dutina. A je vystlán trávou, pěřím ptáků, listama, kapradím, kůrou. No některé veverky si dělají hnízda, nebo se přestěhují dokonce do ptačí budky. Já osobně tomu moc nefandím, ale když se jim to líbí, tak proč ne? Přece tam budou bydlet ony, ne já! A já znám dokonce i veverky, které si stavějí vice hnízd, některé na léto a některé na zimu. Ty na zimu jsou samozřejmě důkladněji stavěná. No prosím, když se jim chce. A když ještě vezmeme v potaz, že ta hnízda mají roztroušena na ploše 10 až 50 člověčích hektarů (ve veverčích oříškách by to bylo již moc velké číslo, které ani neumím spočítat), tak to se musí veverka pořádně naběhat, a to není nic pro mně! Já bych svůj domeček za žádné hnízdo nevyměnila! Prostě taková pořádná díra ve stromě, to je dům, jak má být. A taky do něj nenaprší ani nenasněží.
A ještě jsem se vůbec nezmínila o mých dětech. Tak to je proto, že já zatím žádné děti ani nemám. Ne, že bych o tom ještě nikdy nepřemýšlela, ale zatím jsem ještě nepotkala toho pravého. Vždyť to taky určitě znáte i vy lidi. A když už to pak bude, tak pak těch dětí můžu mít až 5, ale jak říkám, můžu mít. Já bych byla úplně spokojena jenom s 2.A ještě aby toho nebylo málo, takty děti můžu mít až 3x ročně. Ale abych po tom až tak moc toužila, tak to teda ne! Ono je s těma dětma totiž hodně starostí. My veverky se totiž rodíme slepé, a z hnízda poprvé vykoukneme až po měsíci. Až po šesti týdnech opouštíme hnízdo a maminka nás musí naučit lézt po stromech. A pak se ještě celý měsíc vracíme na noc do hnízda. No řekněte, chtěli by jste po tom všem, co jsem teď řekla, mít děti? Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu ne. Ale zase znáte pořekadlo – nikdy neříkej nikdy. Jsou mi ještě jenom 2 veverčí roky. Možná si myslíte, že když jsou ji jenom 2 veverčí roky, proč nám tu vykládá o dětech? No naše veverčí 2 roky je vašich člověčích 20 let. Takže ty děti bych už i mohla mít. Ale vzhledem k tomu, že se můžu dožít až veverčích 7 let, vašich člověčích 70 let, tak ještě nejsem až tak stará, abych ty děti nemohla mít.
Možná vám to bude připadat, že být veverkou je lehké. Abych bylá úpřímná, tak zase až tak moc těžké to není, i když těch několik stinných stránek tam je. Ale kdybych se vás zeptala, jestli je těžké být člověkem, co by jste mi na to mohli odpovědět? Já si myslím, že totéž, co já vám. A horší to je ještě o to, že se musí veverka spoléhat jenom sama na sebe. To u vás lidí je tohle přece jenom trošku jednodušší.
Tak, a teď již víte o nás, veverkách, asi všechno. Mějte se hezky, a někdy příště zas naviděnou. Vaše veverka Zrzka.
Filip Nosek, 9 let
JAK JSEM NAŠEL KAMARÁDKU
Minulý rok o letních prázdninách jsem byl s tátou na chatě,máma byla v práci. Chatu máme kousek od řeky Sázavy,ve Skalici.V pátek dopoledne nebylo počasí na koupání a tak mě napadlo,vzít si kola a jed se podívat do lesa jestli nerostou houby. Máma je strašně miluje,odpoledne přijede z Prahy.Táta souhlasil,ale musíme sebou vzít našeho psa.Je to Německý ovčák a jmenuje se Dasty. Vyrazili jsme a za půl hodině jsme byli v lese,kam chodíme na houby.Po chvilce hledání začal Dasty strašně štěkat u jednoho stromu.Tak jsem tam rychle běžel a na zemi ležela veverka. Nemohla se skoro pohnout a strašně se bála.
To už k nám doběhl i táta a přivázal psa ke stromu.Co uděláme s tou veverkou,zeptal jsem se táty.Přece ji tady nenecháme ležet.To ne,podíváme se co jí je. Vypadalo to,že má dlouhou tržnou ránu na zadní tlapce.Tak jsme ji dali do baťohu a místo hub jsme z lesa vezli veverku.
Doma jsme veverce tlapku pořádně ošetřili a zavázali.Začali jsme přemýšlet co s ní uděláme.Do lesa zatím nemohla a tak jsme rozhodli,že zatím zůstane u nás. Já byl v sedmém nebi,budu se moc o někoho starat a veverka se mi strašně líbila.Vzpomněl jsem si,že na půdě máme starou klec po papouškovi. To je super nápad,pochválil mě táta.Přinesl jí a můj první úkol byl na světě.Klec jsem musel pořádně uklidit , připravit vodu,nasbírat šišky a udělat jí pelíšek.
Pak jsme dali veverku do klece a ona hned usnula.My měli zatím čas zapřemýšlet jak jí budeme říkat.Jelikož veverka byla celá zrzavá,bylo to jasný,je to Zrzečka.To už přijela máma a já běžel se hned pochlubit.Ten den veverka skoro jenom spala a nic nechtěla papat. I já šel brzo spát a nemohl jsem se dočkat rána,jak bude Zrzečce.Ráno jsem hned běžel ke kleci. Zrzečka už byla vzhůru a vše měla spapaný.Rychle jsem se oblékl a pospíchal nasbírat do lesa šišky. Tři dny Zrzečka jenom spala a jedla. Já se o ní staral. Čtvrtý den ráno už Zrzečka začala v kleci vyvádět.Tak mi táta řekl ať ji pustím ven a koukneme se co dělá její poraněná tlapka. Sice ještě kulhala,ale rána se jí hezky hojila.Začala poskakovat po trávě a já jí házel oříšky.Máma s tátou se tomu smáli,akorát Dastymu se to moc nelíbilo.Nemohl si na vetřelce zvyknout.Vypadalo to,že za ty dny co u nás byla se dost ochočila.Týden za mnou chodila jako pejsek a loudila oříšky.Já byl šťastný,konečně mám kamarádku.Jednoho dne ráno,když už byla zdravá,vyskočila na stroma odskákala do lesa. Já se rozbrečel a šel ji hledat.Ale marně,vrátil jsem se domů a celý den jsem trucoval v pokoji a nechtěl nic jíst.Už ji nikdy neuvidím.Byl už večer a seděli jsme v chatě.Na jednou ke mně přiběhl Dasty a kňučel na mě.Snažil se mi něco naznačit.Šel jsem za ním ven. Rozzářili se mi oči.Zrzečka byla ve své kleci a okusovala šišku.Tak přece na mě nezapomněla.Ráno si se mnou chvíli pohrála a zase odskákala do lesa.Večer se vrátila pro jídlo a vyspat se. Tak to chodilo každý den,až do konce prázdnin.I náš pes si na ni zvykl.Poslední den prázdnin jsem se s ní rozloučil a doufal,že až přijedu za týden tak se vrátí.V neděli v Praze jsem nemohl usnout.Stále jsem na ni myslel.První den po prázdninách jsme si ve škole povídali zážitky z prázdnin. Každý z nás něco hezkého zažil,ale dost kamarádů mi závidělo Zrzečku.Těšil jsem se na víkend.V pátek jsem přiběhl ze školy, čekal na tátu s mámou až přijdou z práce a pojedeme na chatu.Cesta mi přišla moc dlouhá a nekonečná a bál jsem s jestli i po týdnu se večer vrátí.Nemusel jsem ani čekat do večera veverka Zrzečka už na mě čekala ve své kleci.
Tereza Koubková, 7. Let
Veverka Zrzečka
Koukám z okna
Jak padá sníh
A veverka skáče po větvích.
Má zrzavý kožíšek
A nese si oříšek.
Matouš Zavřel, 12 let
O lakomém veveřákovi
Jednoho krásného rána se v dutině mohutného buku narodil malý Veverčáček. Časem rostl a sílil, až vyrostl ve velkého, krásného, ale pyšného veverčáka. Náš veverčák žil v pěkném, smíšeném lese na úpatí hor, který převážně tvořily smrky a sem tam nějaký buk velikán. Les poskytoval všem jeho zvířecím obyvatelům dostatek vody, potravy, skrýší a odpočinku.
Ze začátku měl náš veverčák plno kamarádů myšku, zajíčka, králíčka ptáčka a ostatní veverky,co žily v tomto lese. První rok, co byl veverčák dospělý, všichni kamarádi spolu dováděli, skotačili a hráli si. Jednoho dne si hráli blízko lesního jezírka. Ten den skotačili tak divoce až najednou spadl ptáček doprostřed jezírka, a protože ptáček neuměl plavat, sotva se držel nad hladinou a topil se. Všechna zvířátka ztichla a stála jako opařená. První se vzpamatoval zajíček a vykřikl: ”Pomoc! Ptáček se topí!” Na ta slova se vzpamatovala i myška a zburcovala ostatní kamarády, aby rychle vymysleli, jak ptáčka zachránit. Jedné malé veverušce se vnuknul nápad a pravila: “Najděte velký kus kůry stromu a ty myško po něm pro ptáčka dopluješ jako po lodičce.” Zvířátka tak učinila a myška opravdu po kůře plula jako po lodičce. Nožičkama pádlovala a ocáskem kormidlovala. Takto díky skvělému nápadu malé veverušky zdárně ptáčka zachránila z vody. Zvířátka poučena touto nebezpečnou příhodou, která málem jednoho z nich stála život, si už nikdy u tůňky nehrála a dávala na sebe větší pozor.
Po této příhodě si zvířátka stále každý den hrála. Avšak jednou si uvědomila, že už bude brzo zima a že by si měla udělat zásoby. Kamarádi se usnesli, aby se pokaždé o každý nález jídla na zásoby spravedlivě dělili. Odůvodnili to tím, aby se nestalo, že ten slabší bude mít moc málo oříšků, na přežití zimy. Ale náš lakomý a pyšný veverčák s tím nesouhlasil. Povídal: “Já takový velký a krásný veverčák potřebuji nasbírat mnohem více oříšků než třeba malá veveruška,tak proč bych se měl dělit a proč bychom měli mít všichni stejně oříšků!”. Zvířátkům se to nelíbilo, ale přesto stále nechala sbírat našeho veverčáka s nimi. Až jednou džbán trpělivosti zvířátek přetekl.
Stalo se ,že jednoho dne našel náš veveřák s ostatními zvířátky obrovské naleziště spadaných šišek, oříšků, žaludů a bukvicí. Náš veveřák, jak už jsme řekli, se nechtěl dělit a celé naleziště sebral a uschoval sám pro sebe a s ostatními zvířátky se vůbec nerozdělil. Tento čin zvířátka rozzlobil a všichni jeho kamarádi se k němu obrátili zády. Veveřák na to ale sám doplatil. Schoval si veškeré zásoby do velké ale špatné skrýše. Ta byla mokrá a plná plísně. Později , kdy už byla zima v půli a bylo třeba všech zásob, veveřáček zjistil, že mu všechny zásoby shnily a že nemá co jíst. Prosil u všech zvířátek, ale žádné mu nechtělo za jeho chamtivost dát ani kousek jídla. Až když vysílením padl a byl tak slabý, že se už ani nemohl hýbat, se ho zvířátka ujala, zachránila a opět přijala mezi sebe. Takto poučen a napraven nebyl veveřák už ani trochu chamtivý nebo lakomý. Byl první při dalším sběru zásob, kdo pomáhal nejvíce sbírat a se všemi se dělil. Tím končí pohádka o pyšném a lakomém veveřákovi, který se polepšil.
Markéta Štefková, 11 let
Cirkus
Moji kamarádi:ježeček Tomík,veverka Evička a já jsme se rozhodli,že nějak zkusíme vybrat peníze od všech zvířátek,abychom pomohli nemocné paní medvědici,která nemá na zaplacení doktora.A její cukrárny by byla také velká škoda!
Rozhodli jsme se tedy,že na mýtině postavíme cirkus.Každý nějak pomohl.Pan datel nám zaťukal všechny kolíky do země.Můj tatínek s námi postavil kostru celého cirkusu a maminka nám půjčila dvě velká prostěradla.
Když byl cirkus hotov,museli jsme požádat ještě pár kamarádů,aby nám pomohli s vystoupením,nakonec nás bylo pět:já,Tomík,Evička,ale také zajíček Zoubek a myška Adélka.Jelikož já a Evička jsme byli dvě lehké veverky a uměly jsme nejlépe skákat po větvích,lanech,atd….,zastupovaly jsme gymnastky.Tomík,náš ježek,byl klaun.Uměl se totiž celý zabalit do kuličky a koulet se kolem manéže.Zajíček Zoubek s Adélkou sehráli skvělou dvojici malého a velkého.Když jsme si všechny nápady ukázali,stačilo jen namalovat a rozvěsit letáky po lese.
Ano,už je to tady!!!Nastal večer a zvířátka z celého lesa platila jak mohla.Když bylo přeplněno,začala hrát hudba a diváci zcela nadšení čekali co se bude dál dít.
Jako první jsem nastoupila já s Evičkou a začaly jsme skákat po připravených lanech.Sklidili jsme velký potlesk.Druhý byl na řadě Tomík,kterému se jeho vystoupení povedlo tak,že se celý cirkus otřásal smíchy.
Tak proběhl odpolední program lesa.
Další den ráno jsme se všichni sešli,abychom spočítali vybraný zisk z představení.Paní medvědici jsme zaplatili doktora a zbytek peněz si rozdělili mezi sebou.
OD TÉTO UDÁLOSTI KAŽDÝ ROK O PRÁZDNINÁCH POŘÁDÁME CIRKUS NA MÝTINĚ V LESE!:-)
Eliška Honsová, 11 let
Veverčin příběh
Nastal podzim.Všechny veverky se připravují na zimu, ale veverka Jiřinka si říká ,,Proč si mám chystat potravu?Vždyť ještě bude času dost.” Mávne packou a jde ještě poskakovat někam do okolí.
Za necelé dva měsíce, když už mají ostatní veverky zásoby delší dobu nasbírané, se rozhodne veverka ,,Jdu si také něco nasbírat, abych měla nějaké ty dobroty na zimu”. Ale co se nestalo… V Jiřinčině nejbližším okolí je vše vysbírané.
Jiřinka pár dní hledá místo,kde by bylo ještě něco pro ni a nakonec najde.Do paciček bere co nejvíce věcí,aby se nemusela mockrát vracet,protože místo je daleko od jejího domova a obydleně taky zrovna nevypadá, takže se veverka trošičku bojí.
Za několik dní, když už donesla šest náručí, má komůrku z poloviny zaplněnou.Ve chvíli, kdy se vrací se sedmou náručí, začne předčasně sněžit.
Veverka rychle zaleze do komůrky, tam si věci uloží, něco ještě ují a jde spát.Z usínání ji probere hlasité chrápání veverky Dobromily, která bydlí nad Jiřinkou.Vyjde ven, po stromě vyleze o patro výš a zaťuká na Dobromilu, že hrozitánsky chrápe a aby si vzala prášek proti chrápání.Dobromila odpoví docela milým hlasem:,,Já žádný prášek nemám.Nikdo mi nikdy neříkal, že chrápu, a proto jsem si nic nekoupila.Omlouvám se ti”.Jiřinka jde domů, znovu něco ují, ale chrápání jí probudí opět.Děj se opakuje a po čtvrté už dojde Jiřinka za Dobromilou a vynadá jí.Když sejde dolů, má v komůrce už jen tři a kousek hromádky, ale zato bříško má plné.S plným bříškem se jí dobře usíná a chrápání asi přestalo.Možná ne, ale veveruška padne do postýlky unavená, jako by ji do vody hodil.Veverka spí, spí, spí a spí,až se probudí.Venku je hrozný déšť a samotrhací kalendář ukazuje 27.ledna.Veverka při podívání na kalendář dostane hlad a sní toho tolik, že jí zbyde už jen jedna malá kupička.Po jídle veverka usne.Zdá se jí krásný sen o tom,že s ostatními veverkami uspořádali oslavu jara, na kterou přinesla každá veverka dobroty.Protože se jí zdá o jídle, dostane na nějaké chuť a probudí se.Sní poslední zásoby, ale pořád má hlad.Samotrhací kalendář ukazuje 2.února.Jiřinku napadne, že za někým dojde a poprosí ho o trochu jídla.Ale koho poprosí?Venku je asi půl metru sněhu , takže se nemůže k nikomu dostat a nad ní bydlí pouze Dobromila.Už k ní chce jít, ale tu si vzpomene na podzimní hádku a neví, co má dělat. V tu ji napadne: ,,Přijdu k ní, omluvím se jí, složím pro Dobromilku dva verše a když hezky poprosím, snad mi něco dá.Přemýšlí dva dny, ale žádné verše nemůže vymyslet.Třetí den, když má ukrutný hlad, napadne ji:Dobromilko,prosím, daruj něco k snědku.Něco pro Jiřku.Jiřince se to líbí.,,Sice se to moc nerýmuje”, říká si, ,,ale snad mi něco dá, abych vydržela jeden měsíc.”S omluvou a prosíkem jde k Dobromilce.Jiřinka zaťuká na dvířka a ta se otevřou.Vidí Dobromilku, jak zrovna hoduje a vidí i její bohaté zásoby.Veverka povídá:,,Ahoj Dobromilo,chtěla bych se ti omluvit, jak jsem ti na podzim vynadala.”Dobromila řekne, že už na to zapomněla, protože na ošklivá slova dlouho nemyslí.Potom Jiřinka pokračuje:,,Chtěla bych tě poprosit, jestli mi nedáš trošku tvých zásob.Začala jsem si je sbírat pozdě a už mi došly.Prosím, prosím.Složila jsem pro tebe i básničku: Dobromilko,prosím, daruj něco k snědku.Něco pro Jiřku.”Dobromila pozve Jiřinku na hostinu a stanou se z nich nejlepší veverkovské kamarádky.Potom jdou znovu spát.
Když 20.března první probuzená veverka na jaře zazvoní na zvoneček,aby se všichni probudili,Dobromila a Jiřinka si začnou říkat Dobromilko a Jiřko.Jiřka poví Dobromile, jaký se jí zdál sen o hostině a obě veverky takovou hostinu uspořádají na další den-první jarní den.Na hostinu přijdou veverky z celého lesa a všichni mají od té doby alespoň šest pravých kamarádů.Dobromilka s Jiřkou jsou ale úplně nejnejnejlepší kamarádky a už se nikdy nepohádají.
Barbora Písecká, 8 let
O Veverce Aničce
Byla nebyla jedna veverka Anička a tu to doma už nebavilo. Tak si řekla, že půjde do kina. Dohodla se s ježkem Jírou. Anička řekla : “Jíro na co půjdeme ?”
Ježek Jíra řekl : “Co budou dávat ?”
“Neodpovídej otázkou!” řekla Anička.
“Na cokoliv!”
Tak šli na film, který se jmenoval : V tom domě straší. Anička se tam přejedla popcornu. Když přišli z kina, už byl večer. Ježek Jíra se rozloučil s Aničkou. Ráno Aničku rozbolelo bříško. Poprosila Jíru : “Dovez mě k doktorovi”.
“A na čem?”
“Třeba na trakaři, ale rychle!” Tak jeli za panem doktorem Datlem. Když dojeli, tak Jíra hned zaklepal na pana doktora. A on otevřel a řekl Aničce : “Že tě bolí bříško ?”
“Ano jak to víte?”
“Protože máš bříško jako balón.”
Anička se zeptala: “A dá se to vyléčit ?”
“No podle toho, jestli je to nemoc nebo jsi se jenom přejedla, víš? Kde jsi byla, co jsi jedla?” Anička začala panu doktorovi vše vyprávět. Pan doktor se zasmál a poradil Aničce, aby se zavrtala do postele a dva dny pila heřmánkový čaj. Anička se uzdravila a šla s Jírou na procházku.
Tereza Nikodymová, 14 let
O VEVERCE ZRZCE A VEVERÁKOVI KAMILOVI
V jedné krásné malé chaloupce na kraji lesa žila veverka Zrzka. Byla velice nafoukaná a nikdo ji neměl rád.Když kolem ní někdo prošel a slušně pozdravil,ona se ani neobtěžovala zvednout hlavu.Po nějakém čase ji nezdravili už ani ti nejslušnější obyvatelé lesa,protože si řekli, že už to nemá cenu a že Zrzka se prostě nezmění.
Veverku netrápilo, že ji nikdo neměl rád.Byla ráda sama a užívala si svůj klid.Z chaloupky vylézalajen když si potřebovala nasbírat zásoby na zimu.
Jednoho dne přišel do lesa veverák Kamil, který dříve obýval sousední les. Tam ale dřevorubci začali kácet stromy a porazili i ten,ve kterém Kamil bydlel.
Všechna zvířátka ho přivítala a velice si ho oblíbila,protože byl velmi hodný a laskavý.Postupně se seznámil se všemi lesními obyvateli,ale pořád mu vrtalo hlavou, kdo že to bydlí v chaloupce na kraji lesa. Ostatní mu to nechtěli říct,protože věděli, že by Zrzka byla nepříjemná a nechtěli mu kazit radost,kterou měl z nového domova.
Jenže Kamil jednou přišel ke starému jezevci a prosil ho tak dlouho,dokud mu to neprozradil.Jezevec mu řekl o Zrzce a Kamil náramně zatoužil se s ní setkat!I přesto, že mu jezevec řekl, že je tak protivná,Kamil neváhal a hned další den se za ní vydal.
Zaklepal na dveře a nic. Zaklepal silněji a znovu nic.Tak už to nevydržel a pořádně zabouchal!Zrzka otevřela dveře a začala křičet:"Kdo mě to zase otravuje?Copak nechápete, že o vás nemám zájem?"Jenže Kamil se jen tak odbýt nenechal."Já jsem Kamil",řekl. "Přišel jsem ze sousedního lesa, ve kterém mi lidé zničili můj domeček". Zrzka se na něj jen podívala a povídá:"No a?To jako chceš, abych tě tady nechala bydlet nebo co?""Ale ne", povídá Kamil. "Jen mi vrtá hlavou,proč jsi tak odtažitá od okolního světa." "Do toho ti nic není", zakřičela Zrzka. "Vypadni!" A s těmito slovy zabouchla Kamilovi dveře před nosem!
Takhle to pokračovalo dále,den co den,noc co noc.Zvířátka dál veverku nezdravila a Kamil už také přestal doufat,že se Zrzka změní.
Dny plynuly jako voda a začal podzim.Zvířátka si začala shánět zásoby na zimu.Pozadu nezůstal ani Kamil.Vydal se nasbírat si žaludy,bukvicea šišky.Jak tak šel lesem,najednou uslyšel hlas:"Pomoc,prosím, pomozte mi,pomoc!" Kamil se zastavil,rozhlédl se kolem sebe,a najednou co nevidí,veverka Zrzka se zapletla do sítěnastražené pytláky.Kamil neváhal, a i přes to, jak na něj byla Zrzka protivná, rozhodl se jí pomoct. "Počkej chvíli,tady to rozvážeme,rozmotáme, odkousneme...tak a je to."Zrzka se dostala ze sítě a vrhla se Kamilovi kolem krku. Kamil byl překvapený a Zrzka mu začala vyprávět celý svůj příběh.
Když byla malá, všichni si z ní dělali legraci a nikdo ji nebral mezi sebe.Ostatní si s ní nechtěli hrát a smáli se jí, protože její tatínek byl starosta lesa, kterého nikdo neměl rád.Od té doby je ke všem tak odtažitá.
Kamil se jí okamžitě ujal a vzal ji mezi ostatní zvířátka.Taz toho nejdříve nebyla moc nadšená,ale když jim Zrzka řekla celý svůj příběh, zvířátka pochopila, proč byla taková.
Od té doby se se všemi měla ráda a ostatní zjistili, že je to vlastně moc milá veverka.A z Kamila a Zrzky se stali nejlepší přátelé!
Petra Karbanová, 14 let
Přátelství
Byla jednou jedna veverka Beáta, která za celý život nepoznala lásku ani přátelství, neboť si neustále něco potřebovala dokazovat a čtyřiadvacet hodin pro vyplnění všech povinností, jež si uložila, jí prostě i při veškeré dobré vůli, vůbec nestačilo. Následkem toho se upnula k myšlence předčit ostatní.
Začala tedy úpěnlivě pracovat na tom, aby se zdokonalila, což se podařilo. Ano, po čase se Beátě nikdo nevyrovnal, nikdo toliko nedřel a nikdo se po materiální stránce neměl tak dobře jako ona. Toto vědomí Beátu hřálo na srdci a dodávalo falešný pocit štěstí.
Když přišel podzim, Beáta nevěděla, co dříve udělat. Práce až nad hlavu. Není proto divu, že když ukládala suroviny na zimu do svého příbytku, již příliš nepřemýšlela nad tím, kam co dá. Převelice se radovala ve chvíli, kdy konečně s nezáživnou činností skončila. Avšak jejda! Jídlo se jí sype na hlavu. Stihne ještě uskočit, ale uhnout se zadní ťapkou se jí již nepodaří. To horní patra poliček nápor potravin nevydržela. Snaží se nožku vyprostit, ale marně. Při každém dalším pohybu cítí hroznou bolest. Předními končetinami se snaží odhrnout věci, které po mnoho týdnů bez přestání sháněla, ale v tomto podivném úkleku není schopna dosáhnout žádoucího výsledku.
Zoufá si… Volá o pomoc… Křičí – ponížena, že potřebuje něco od cizích. Sedí. Čeká. Ač uviděla pár posměšných očí, žádný jí pomocnou ruku nepodá. Těší je, že vidí nezdolnou Beátu sraženou na kolena. Jen jediná veverka přišla až k ní. To malá, bezruká Esterka se opovážila. “Přišla ses mi vysmívat?” pronesla Beáta. “Ne.” Esterka Beátě pomohla nohu vyprostit; navzdory tomu, že se k ní Beáta v minulosti nechovala vůbec hezky. Od té doby jsou velkými přítelkyněmi. Lze často spatřit dvě veverky za hřbitovní zdí, jak si povídají. Jedna bez přední ťapky, druhá s nožkou pochroumanou, přesto spokojené.
Veronika Mrázková, 10 let
Veverka
Veveřička nemá stání,
Stále něco na zub shání,
Je to skřítek neposeda
Ani chvíli pokoj nedá,
Hříbky hbitě tahá z mechu
A hned s nimi do pelechu,
Oříšky zas hází z výšky,
Nejraději má však šišky.
Kačka Horáčková, 9 let
Veverka a kouzelná chaloupka
Byla jednou jedna veverka Zvonilka a ta si v jarním čase vyrazila do přírody na výlet. Dorazila na mechový palouček, kde uviděla kouzelnou chaloupku. V chaloupce bydlely víly.
Veverka nevěděla, že je chaloupka kouzelná,ani že v ní bydlí víly. Ony se totiž před ní schovávaly. Veverka poskakovala chvíli před Chaloupkou až jí spadl ořech na hlavu.
Veverka si pomyslela-tady mě to vůbec nebaví, kéž bych byla v jiné zemi. A protože byla před kouzelnou chaloupkou a víly jí uměly číst myšlenky, ocitla se v jiné Zemi.
Byla to Zem vánoční – to proto, že v ní byly každý čtvrtek Vánoce.Veverce Zvonilce se tam moc líbilo, protože ve čtvrtek tam prodávali oříšky s dvojnásobnou slevou a taky jí ve čtvrtek nosily kamarádky milé dárky. Kamarádek tu měla hodně: veverku Terku, Chroustalku, Zubinku, Jůlinku, Ocasku, Větvičku a Štědřinku.
Jeden čtvrtek na ni kamarádky zapomněly. Žádná nepřišla a Zvonilka byla moc smutná. Pomyslela si, už mě tu nemají rády, kéž bych byla v jiné zemi. “Hned si vzpomněla, že minule řekla totéž a ocitla se v této zemi a že se asi odsud zase vrátí zpět a tak si rychle zacpala pusu, ale pozdě. Už letěla vzduchem s výkřikem – Nééééééé!!!!
Když spadla na zem do sněhu na Staroměstské náměstí, tak ji lidé okolo tleskali a házeli jí koruny, až jich měla plné kapsy u sukýnky a i u bundičky. Zjistila, že v Čechách jsou také Vánoce a zvolala :Jupíííííí!!!!! Nakoupila za peníze od lidí dárečky a oříšky. Všechno si naházela do batůžku a pospíchala do lesa ke své rodině, aby jí neutekl Vánoční večer.
Alexandra Votočková, 10 let
Jednou jsem si ve škole o přírodovědě povídali o veverce, moc mě to bavilo a celou cestu domů jsem si představovala, jaké by to bylo být veverkou třeba na Letné. Je jich tam mnoho, vůbec se nebojí lidí, klidně si před nimi ožužlávají šišku.
A tak jsem se po obědě dívala z okna do parku a zasnila se…
A proměnila se ve veveří holčičku, třeba Norinu:
O veverce Norině
Velké stěhování
Seděli jsme na dubu, pršelo už několik dní, byl to vytrvalý déšť. Moc mě to nebavilo, protože jsem měla v jednom kuse mokrý ohon a to se pak blbě skáká. Bratříčci a sestřičky byli ještě mrňata, tak jim to moc nevadilo.
Jednou v noci říká táta, že se něco děje, že to cítí v kostech.
A pak se k ránu stalo něco nevídaného, celou Stromovku zaplavila voda! Vůbec jsme nemohli z našeho stromu dolů, pod námi bylo jezero! Pak se vzbudila i maminka a hned se s tatínkem radili, co udělají. Nakonec je napadlo, že si vezmeme jen pár oříšků na cestu a zkusíme odskákat někam, kde jsou také stromy a lidi, kteří u laviček nechávají ty úžasné dobroty, ale aby to bylo na kopečku.
Tak jsme vyrazili. Hopsali jsem za člověčí maminkou s kočárkem, protož takoví lidé chodí vždycky o parků a do něčeho takového jsme měli namířeno i my. Cesta byla strastiplná, pořád jsme si museli dávat pozor na psy a na veliké plechové obludy, co všude rámusí a smrdí.
Nakonec jsme naskočili o košíku pod kočárkem. Naštěstí si nás ta paní nevšimla a dovezla nás bezpečně až do parku, ze kterého byl výhled na řeku. Ta řeka byla hluboko pod námi a tak tatínek usoudil, že tu nehrozí žádné nebezpečí. Byli jsme moc a moc šťastni.
Po několika dnech déšť ustal a my jsme si mohli náš nový revír pořádně pohlédnout.
Bylo tam spousta krásných a vysokých stromů, ale taky jedna veliká budova, o které jsem se dozvěděla, že se tam večer pořádají slavnosti. O kus dál byla nějaká restaurace, na kterou jsem se mohla dívat z koruny stromu, protože to byla restaurace zahradní. Moc se mi líbila. Seděli tam veselí lidé, často zpívali a pili tam ten nápoj s pěnou, který mi maminka zakazovala pít, i když často hodně toho pití zbylo na velkých dřevěných stolech – že se to u slušných veverek nedělá, a foukali dým, ze kterého se mi občas zatočila hlava. A takytam bylo dětské hřiště, kde si hrálo hrozně moc dětí a jejich maminky tam nechávaly ty dobroty, stejné, jako jsem znala ze Stromovky.
Když jsme si všechno obhlédli, začali jsme si dělat stromy, na kterých bychom si mohli udělat hnízda. Jako správná veveří rodina máme mít v létě několik hnízd.
Nakonec jsme našli platan a dva kaštany, kde byly pěkné dutiny, tak akorát.
Sofronia
Zatímco maminka s tatínkem obskakovali bratříčky a sestřičky, běžela jsem se porozhlédnout. U dětského hřiště jsem najednou uviděla sedět veverku! Byla asi jen o trošku starší než já a byla taková zvláštně zbarvená…byla hnědošedá. Moc se mi nelíbila. Zeptala jsem se jí, jak se jmenuje a co je zač. Řekla, že se jmenuje Sofronia a že bydlí tady u hřiště. Hned se mě ptala, jestli jsem tu nová. Prý všechny veverky z Letné zná. A pak jsme si začaly hrát. Skákaly jsme po stromech a sem tam jsme si jen tak skočily do písku. Byla to ohromná legrace. Osmělila jsem se a zeptala se Sofronie, proč je taková šedohnědá, proč není zrzavá jako ostatní. Odpověděla mi, že je to tím, že pochází z hor. Tam jsou všechny veverky takové. Na Letnou se dostala omylem. Jednou v těch horách, odkud pochází, naskočila ze zvědavosti do auta Lákala ji vůně hub, která se z auta linula. Najednou se zabouchly dveře a auto Sofronii odvezlo až sem na Letnou. Už si tady zvykla a je tu ráda.
Ale to už mě maminka volala k obědu, tak jsme se rozloučily a řekly si, že se tu zítra zase uvidíme. Už mi nepřipadala divná.
Druhý den jsme si hrály hned od rána. Proskákaly jsme přitom celý park. Najednou jsme byly u takové velké louže, která se nám líbila, protože se v ní koupali ptáčci. Byla to hezká podívaná.Když jsme přišly blíž, ptáčci uletěli, tak jsme měly celou louži jen pro sebe. Hrály jsme na lodičky. Posílaly jsme velké listy po vodě a foukaly do nich. Ale najednou ztratila Sofronia rovnováhu a slítla do louže. Hrozně jsem se divila, protože měla přitom ohon vztyčený vzhůru jako stožár. Ale brzy mě to přešlo, protože louže byla hluboká a musela jsem Sofronii přispěchat na pomoc. Když jsem ji vylovila a ona trochu uschla, hned jsem se jí na ten vztyčený ohon zeptala. Řekla mi, že když se veverka dostane do vody, nesmí si namočit ohon, protože by jí zatížil a ona by se mohla utopit. Chtěla jsem namítnout, že ta louže zas až tak na utopení byla, ale nechala jsem toho a raději jsem navrhla, že bychom si, než úplně uschne, mohly vyprávět vtípky.
Kuna
Jednou mi Sofronia nabídla, že bychom se mohly v noci sejít a podívat se na hvězdy. Sešla jsme se tedy u dětského hřiště na kaštanu.Šplhaly jsme až úplně nahoru. Bylo tam nádherně vidět. Viděly jsme jasně zářící hvězdy, škoda, že jsme je ani jedna neznaly. Zanedlouho se ale přihnaly mraky a bylo po podívané. Tak se nedalo nic dělat, musely jsme domů.
Zčistajasna jsme uviděly pár jiskřivých očí, byla tam KUNA! Začala nás nemilosrdně pronásledovat. Vylezla za námi až do koruny stromu. Běžely jsme po větvích, ale ona byla pořád za námi. Přeskočily jsme na vyšší větev, ale ta byla hrozně tenká, proto jsme skočily zase na jinou. Ale kuna skočila na tu tenkou větev a ta se pod její váhou zlomila. UFFFF, o jsme si oddechly. Pelášili jsme domů, ani jsme hrůzou nemluvily.
Noví sourozenci
Při snídani jsem si všimla maminčina břicha. Zdálo se mi, že je najednou o dost větší, než bývalo. Hned jsem se maminky zeptala, jak je to možné. Maminka mi řekla, že je to tím, že bude mít další mláďata. Už zase, podivila jsem se. Řekla, že je dobře, že se veverky hodně množí. Že dřív lidé lovili veverky pro naši kožešinku a jemné masíčko. Kdybychom se nemnožily tak rychle, třeba by dnes už žádné veverky nebyly.
A tak jsem se začala těšit na nové sourozence.
NINO, PROSTŘI K ČAJI!
A byla jsem zase holčička z Veselé školy……
Alžběta Svobodová
VELKÁ VEVERČÍ LOUPEŽ
Před osmi lety jsme se nastěhovali do domu s velikou zahradou v Roztokách. Máme tu i velmi vzrostlé a vysoké stromy, na kterých žijí veverky. Černá, zrzavá a někdy zahlédneme i hnědou.
Často je pozorujeme. Takové pozorování veverky je docela (tedy u nás) složitá věc, protože jak všichni jistě víte, veverka dovede být pěkně drzá, ale ty u nás jsou děsně plaché, takže musíme být velmi potichu a nenápadní. Často je ale vyplaší náš pes Mulda nebo kocour Fréda a pak z toho ovšem není nic. Kromě vzrostlých a vysokých stromu s veverkami máme na zahradě i spoustu velikých lískových keřů, u kterých jsme se zpočátku každoročně těšili na úrodu lískových oříšku. Bohužel na každého zbylo většinou tak po třech možná čtyrech nedozrálých oříšcích. Hnedle jako pro Popelku.Vždy na konci jara se chodíme dívat jestli mají takové ty malé zelené oříšky spojené po dvou nebo po třech. Mají. A každý rok jsou jimi doslova obaleny. Vždycky se radujeme jak si pochutnáme, ale potom na podzim, když chceme sklidit, tak tam někdy nenajdeme ani ty tři. Ptali jsme se různých zahradníku jestli ty naše lísky nejsou nějak nemocné, ale oni vždy tvrdili, že s nimi nic není. Jednou jsme však potkali paní Fialkovou,
která v tom dome bydlela před námi. Na náš dotaz se jen pousmála a řekla, že vůbec nejsou ty lísky nemocné, ale že na tu sklizeň nejsme sami a že se na oříšky teší daleko hbitější a
nedočkavější česáci než jsme my.. Měla pravdu. Další rok, koncern léta jsme z okna pozorovali lísky, jako vždy obalené dozrávajícími oříšky. Asi tak třetí den odpoledne, když byl na zahradě klid a nikdo nikde, sešlo se možná deset veverek - asi si ty naše pozvaly pomoc z blízkého lesa a pustily se do sklizně. A šlo jim to náramně. Začli k večeru a po dvou dnech už tam nebyly zase ani ty tři oříšky.Od té doby se už o sklizeň ani nepokoušíme.
VEVERKA OBECNÁ
přírodovědná báseň
Veverka je bystré zvíře
přebývá si ve své díře.
Doupátko má na stromě
"liško, kuno - chyt si mě."
Jeto zrzka zrzatá,
jindy hnědá nebo černá,
ale vždycky chlupatá.
Ohromná je čiperka
místo nohou dvě pérka.
A když skočí -
jaká dálka, jaká výška to je,
ocasem si kormidluje.
Přední tlapky to jsou chňapky,
hříbek z mechu vytáhnou,
ořech, šišku podrží
hlodáky je soustruží.
Jsou to velké všetečky
uši jako štetečky,
drábky jako ostré drátky,
oči jako korálky
vidí dobře do dálky.
Zkrátka je to skřítek lesa,
každému z ní srdce plesá.
Ale i když je tak huňatá,
nehlaďte jí děvčata
(a kluci).